Úspěch a štěstí

Steve Jobs byl nesmírně talentovaný člověk. Vynikal v obchodním světě a dosáhl věcí, které přesahují nejdivočejší sny většiny lidí. Ale zaslouží si opravdu veškerou zásluhu za svůj úspěch? Nehrála v tom roli také náhoda a štěstí?

Je důležité připomenout si, že Jobs měl mimo jiné to štěstí, že se narodil v bohaté zemi s přístupem k počítačům a dalším technologiím. Tyto kapitoly zkoumají roli, kterou štěstí hraje v našich životech. Ukážou, že štěstí se neobjevuje jen tak z ničeho nic a že má tendenci se kumulovat. Opakovaně přeje stejným lidem, dokud se z nich nestanou finanční magnáti nebo špičkoví sportovci – ale to, komu přeje, není náhoda.

Nakonec neexistuje nikdo, kdo by byl zcela „vytvořen sám sebou“. V tomto shrnutí se dozvíte, jak zkreslení zpětného pohledu způsobuje, že si neuvědomujeme roli štěstí; jak může štěstí přispět k našemu úspěchu; a jak veřejné služby vytvářejí podmínky pro šťastné země i jednotlivce.

Pokud jste někdy měli tu smůlu, že vás při jízdě na kole srazily otevřené dveře, víte, že žádná míra předvídavosti ani opatrnosti nemůže změnit fakt, že svět je nepředvídatelný. Přesto nám zpětné hodnocení může pořádně zamotat hlavu.

Když si v mysli znovu přehrajete nehodu na kole, bude se vám zdát, že to všechno bylo tak snadno předvídatelné. Tento jev se nazývá zkreslení zpětného pohledu – máme tendenci předpokládat, že událost byla po tom, co nastala, vlastně předvídatelná, i když tomu tak nebylo. Tento způsob uvažování také znamená, že můžeme nevědomky přijímat závěry nebo hypotézy jako samozřejmá, předem zřejmá fakta.

Americký sociolog Paul Lazarsfeld zkoumal tuto tendenci ke zkreslení zpětného pohledu v experimentu ve 40. letech 20. století. Účastníkům řekl, že podle předchozí studie byli lidé z venkova mnohem zručnější při zvládání výzev a stresu vojenské služby než obyvatelé měst. Všichni, s nimiž Lazarsfeld mluvil, považovali tento závěr za zřejmý. Ve skutečnosti však výsledky předchozí studie vedly k přesně opačnému závěru – Lazarsfeld je záměrně překroutil, aby demonstroval zkreslení zpětného pohledu.

Účastníci považovali jeho tvrzení za snadno přijatelné právě kvůli své predispozici vidět jakýkoli výsledek jako logický a předvídatelný. A co víc, zkreslení zpětného pohledu je velmi rozšířené, zejména když uvažujeme o slávě a úspěchu.

Možná tomu nebudete věřit, ale Mona Lisa nebyla vždy tak oslavovaná jako dnes. To jen zkreslení zpětného pohledu vám našeptává, že její sláva byla samozřejmá. Ve skutečnosti začala Mona Lisa získávat dnešní proslulost až v roce 1911, kdy ji italský zloděj Vincenzo Peruggia ukradl z pařížského Louvru. Když se o dva roky později objevila ve Florencii, její pověst vystřelila vzhůru. Peruggia byl v Itálii oslavován za to, že obraz „vrátil“ domů, a sláva obrazu byla definitivně zajištěna. Přitom se Peruggia ve skutečnosti jen snažil obraz zpeněžit.

Podstatné je, že jako lidé máme tendenci vysvětlovat historii a trendy jako předvídatelné, zvlášť když na ně nahlížíme zpětně. To platí jak pro naše chápání slávy, tak pro naši interpretaci jakýchkoli zpráv a informací, na které narazíme.

Bezpochyby jste viděli, co se stane, když do města vstoupí velké maloobchodní řetězce: menší obchody prostě nemohou konkurovat a brzy krachují. Tak dnes funguje globalizovaný trh a tento trend vystihuje klišé „vítěz bere vše“.

Ekonomika distribuce a prodeje znamená, že menší podniky, jako je váš místní prodejce obuvi nebo knihkupectví, jsou dnes méně životaschopné. Dříve bylo levnější nakupovat lokálně než dovážet z jiných míst. Jenže nyní, kdy dopravní sítě proměnily naše trhy v globální, musí místní podniky soutěžit v celosvětovém měřítku. A internet tento problém ještě prohloubil. Zákazníci si mohou online najít prakticky cokoli a nechat si to doručit až domů.

V důsledku toho prosperují především firmy, které už jsou velké, zatímco menší místní podniky mají proti nim jen mizivou šanci. Stejný příběh platí i pro umění. Zdá se, že neexistuje žádný limit na množství peněz, které mohou slavní umělci vydělat – stačí si vzpomenout na Adele nebo Taylor Swift. Ale když se nad tím zamyslíte: je opravdu tak velký rozdíl mezi těmi nejúspěšnějšími a jejich nejbližšími konkurenty, kteří vydělávají mnohem méně? Sotva to působí jako spravedlivá soutěž.

Sólisté v klasické hudbě nebo první sólisté v baletu byli vždy lépe placeni než zbytek orchestru či souboru. Tento platový rozdíl se však stále více prohlubuje. V duchu moderního ekonomického myšlení bychom mohli předpokládat, že trhy spravedlivě odměňují ty nejlepší umělce a nejefektivnější podniky. Jak ale uvidíme v následující části, obyčejné štěstí pravděpodobně hraje v jejich úspěchu mnohem větší roli, než jsme ochotni si připustit.