Upřímná pravda o nepoctivosti

Většina z nás by ráda věřila, že jsme dobří a poctiví lidé. Bohužel to ale není tak úplně pravda: v jistém smyslu jsme všichni podvodníci. I když většina z nás nepodvádí ve velkém, každý den jsme – často iracionálně – motivováni k tomu, abychom v menší či větší míře lhali, klamali a podváděli. Podvádění je všudypřítomné: ve školách, v kancelářích, doma a – ve formě sebeklamu – dokonce i v našich vlastních hlavách.

Proč jsme ale tak nepoctiví? V knize Upřímná pravda o nepoctivosti zkoumá behaviorální ekonom Dan Ariely různé, často protichůdné síly, které nás vedou k podvádění a lhaní – a zároveň ty, které nás drží u poctivosti. Prostřednictvím řady experimentů, zaměřených na motivace a hranice podvádění – například roli morálních zásad, fyzické a duševní únavy či pokušení – nabízí fascinující pohled na nepoctivost v jejích dnešních podobách.

V tomto shrnutí se mimo jiné dozvíte:

• proč může pouhé připomenutí Desatera přikázání snížit pravděpodobnost, že podvedete,
• jak vědomé nošení padělaného značkového oblečení ovlivňuje vaše celkové morální chování,
• jak se podvádění šíří z člověka na člověka jako infekce,
• proč jeden nepoctivý čin často vede k dalšímu,
• a proč, když podvádíme, velmi snadno sami sebe přesvědčíme, že jsme vlastně nic špatného neudělali.

Myslíte si, že za většinu podvodů na světě mohou jen „někteří špatní jedinci“, nebo je problém ve skutečnosti mnohem rozšířenější? Správně je bohužel druhá možnost: podvádíme všichni.

Uvažujme například o obchůdku se suvenýry v uměleckém centru ve Washingtonu, D.C., který fungoval v podstatě jako „stánek s limonádou“ – místo pokladny byl k dispozici jen pokladní box na hotovost. Přestože byl obchod úspěšný, každý rok z něj zmizelo 150 000 dolarů. Organizace hledala zloděje a nakonec našla a propustila zaměstnance, o němž se domnívala, že peníze krade. Zdálo se, že je po problému.

Jenže peníze mizely dál. Nakonec se vedení rozhodlo obchod řídit přísněji a zavedlo inventury, ceníky a evidenci prodeje. A to zabralo: od té chvíle už žádné peníze nemizely.

Kdo tedy všechny ty peníze ukradl? Ukázalo se, že problém nespočíval v jednom velkém zloději, ale v mnoha dobře míněných dobrovolnících, kteří si každý bral jen „trochu“.

Samozřejmě se podvody někdy odehrávají i v mnohem větším měřítku. Uveďme příklad společnosti Enron, jedné z největších firem v USA, která svého ohromného úspěchu dosáhla díky sérii „kreativních“ účetních praktik. Zaměstnanci Enronu v podstatě „upravovali účetnictví“ – tedy lhali o příjmech a ziscích. Navíc je v tom podporovali konzultanti, ratingové agentury i představenstvo firmy, kteří před podvodem zavírali oči. Jak se lži v Enronu šířily, podvod narůstal, až se po odhalení pravdy celá společnost zhroutila.

Kdyby skutečně platilo, že za většinu podvodů na světě mohou jen „někteří špatní jedinci“, byl by problém poměrně snadno řešitelný. Jak však uvidíme v dalších kapitolách, většina podvodů ve světě se ve skutečnosti skládá z mnoha drobných, často nenápadných nepoctivých činů, kterých se čas od času dopouští téměř každý z nás.

Jak se rozhodujeme, jestli v konkrétní situaci podvádět nebo lhát? Podle tradičního, „ekonomického“ pohledu se podvodník rozhoduje racionálně na základě tří otázek:

1. Jaký zisk mi podvod přinese?
2. Jaká je pravděpodobnost, že budu odhalen?
3. Jaký trest mi hrozí, pokud mě chytí?

Porovnáním očekávaných přínosů a nákladů se pak člověk rozhodne, zda podvádět.

Ve skutečnosti se ale lidé při podvádění nechovají takto racionálně.

Za prvé, míra podvádění neroste úměrně s možným ziskem. Uveďme experiment, který provedl autor: dvě skupiny účastníků měly řešit podobné matematické úlohy. Za každou správně vyřešenou úlohu dostali 50 centů. V první skupině kontroloval jejich odpovědi experimentátor; účastníci v průměru správně vyřešili čtyři z dvaceti úloh. Ve druhé skupině si účastníci výsledky kontrolovali sami a pouze nahlásili počet správných odpovědí. Tato skupina tvrdila, že v průměru vyřešila šest úloh – tedy zjevně podváděla.

Když však autor odměnu zvýšil až na 10 dolarů za správnou odpověď, množství podvádění se nezvýšilo. Vyšší zisk tedy automaticky nevede k většímu podvádění.

Za druhé, pravděpodobnost odhalení nemá na naše rozhodnutí podvádět tak velký vliv, jak bychom čekali – jak ukázala varianta téhož experimentu.

Tentokrát byly tři skupiny a tři různé podmínky. V první skupině mohli účastníci před odevzdáním zničit polovinu svého pracovního listu. Ve druhé a třetí skupině mohli zničit celý list, ale ve třetí skupině si navíc sami vypláceli odměnu z velké mísy s penězi.

Výsledek? Mnozí účastníci podváděli, ale míra podvádění byla ve všech třech skupinách prakticky stejná. Jinými slovy, rozdílné riziko odhalení nemělo na jejich rozhodnutí podvádět žádný podstatný vliv.