Únik z kancelářského sevření

Není nic depresivnějšího než šedý korporátní kancelářský kój. Přesto je to pro většinu lidí místo, kde den co den tráví práci od devíti do pěti. Jenže kój je víc než jen fyzický prostor. Monotónní, stále se opakující práce vykonávaná v málo podnětném prostředí, pod bedlivým okem necitlivého manažera – život v kancelářském kóji je něco, čemu je lepší se vyhnout, než se v tom nechat uvěznit.

Co s tím ale můžete dělat? Odpověď je jednoduchá: vypadněte ven! Existuje jiný způsob práce – na vlastní účet. Podnikání na volné noze je výzva, ale pokud se znovu spojíte se svou vášní a probudíte svou kreativitu, je velmi pravděpodobné, že ve vás dřímá skvělý podnikatelský nápad.

Tak si užijte tyto úryvky a připravte se zbourat zdi svého kóje! V tomto shrnutí zjistíte, jak vám tělo dává najevo, že potřebujete změnit zaměstnání; proč nás názory ostatních drží v práci, kterou nenávidíme; a jak zkušenost jedné ženy může pomoci uvolnit vaši kreativitu.

Pracujete v práci svých snů? Bohužel, mnoho z nás by na tuto otázku odpovědělo záporně. Možná máte silné představy o tom, jaký druh práce považujete za smysluplný, ale tyto hodnoty jste už nejspíš nejednou obětovali ve prospěch pravidelné výplaty.

Každý z nás má jiné představy o tom, co by měl v práci mít. Možná byste raději seděli v prosluněném loftu a pracovali pro neziskovou organizaci s přátelskou kulturou, vysokou obchodní integritou a flexibilní pracovní dobou. Místo toho ale sedíte u stolu v malém kancelářském boxu s kolegy, kteří jsou stejně mrzutí jako vy.

Co se tu děje? Mít práci, která neodpovídá vašim hodnotám, je jako nosit boty, které vám nesedí. Představte si, že si vybíráte nové běžecké boty na trénink na maraton. Pokud nosíte velikost osm, koupili byste si velikost šest jen proto, že vaše velikost není k dispozici a vám se líbí barva? Samozřejmě že ne.

Realita je taková, že někteří z nás prostě nejsou stvořeni pro práci v neosobních korporacích pod autokratickým manažerem. Softwarový inženýr a rizikový kapitalista Paul Graham přirovnává zaměstnance velkých firem ke zvířatům zavřeným v zoo. A co samostatně výdělečně činní? Ti jsou jako zvířata ve volné přírodě. Život v zoo může být sice rutinnější a bezpečnější než život v divočině, ale prostě to není přirozené prostředí pro zvířata. A totéž platí pro lidi.

Nejste tedy blázni, když si stěžujete na bezpečné zaměstnání s výborným platem, benefity, chytrými kolegy a společenským statusem. Možná jen vaše osobní hodnoty a hodnoty firmy vůbec neladí.

Mnozí z nás sní o tom, že dají v práci výpověď, ale jen málokdo se skutečně odhodlá k rozhodnému kroku. Pokud jsme tak nespokojení, co nás tedy drží na místě? Hlavní důvody jsou tři.

Prvním je to, že nám často víc záleží na tom, co si o nás myslí ostatní, než na naší vlastní spokojenosti. Naše společenské já téměř vždy převažuje nad naším podstatným já – a právě to nás udržuje v nudných, vysilujících zaměstnáních.

Společenské já se soustředí na to, jak nás hodnotí vrstevníci, jak si vedeme v rolích a jak plníme povinnosti. Podstatné já naopak naslouchá našim emocím a pocitům. To znamená, že i když jsme nadšení z myšlenky na vlastní podnikání, naše společenské já nás přibrzdí a postará se o to, abychom zůstali uvěznění v každodenním kolotoči.

Bojíme se také odejít z neuspokojivé práce kvůli lekcím, které jsme si odnesli z dětství a dospívání. Ať už vám rodiče říkali, že „hodné holky nehrají v rockových kapelách“ nebo že „kluci z farmy nepatří do newyorské baletní společnosti“, takové programování v nás vyvolává strach ze života mimo to, co se považuje za „normální“. Když naši přátelé a rodina chodí na „správné“ školy a nastupují do „správných“ firem, často cítíme tlak dělat totéž.

Dalším silným faktorem, který ovlivňuje naše kariérní rozhodnutí, je strach ze ztráty toho, co už máme. Podnikání je pověstné tím, že je riskantní. Když se rozhodnete následovat své vášně, můžete o všechno přijít. Právě taková logika nás drží v každodenní práci, kterou nenávidíme.

Zesnulý komik Chris Farley to výstižně shrnul v jedné skeči v pořadu Saturday Night Live, kde hrál motivačního řečníka: „Jmenuji se Matt Foley, je mi pětatřicet, jsem rozvedený a žiju v dodávce u řeky.“ Přesně takovou budoucnost si často malujeme, pokud bychom opustili stabilní zaměstnání. Můžeme zoufale toužit po tom postavit se na vlastní nohy, ale jen málokdy najdeme odvahu to skutečně udělat.