Umění rivality

V byznysu jsou rivalita a konkurence často považovány za klíčové faktory při vytváření nejlepších produktů a služeb. V umění je však konkurence obvykle líčena jako drama kreativních géniů, kteří proti sobě stojí v hořkých sporech. Je to ale opravdu tak?

V tomto shrnutí se podíváme na vztahy mezi některými z největších malířů dějin: Édouardem Manetem a Edgarem Degasem, kteří stáli u zrodu impresionismu v devatenáctém století; Henrim Matissem a Pablem Picassem, kteří v prvních desetiletích dvacátého století redefinovali podobu umění; Lucianem Freudem a Francisem Baconem, jejichž portréty a groteskní obrazy jim zajistily výjimečné místo v dějinách umění; a Willemem de Kooningem a Jacksonem Pollockem, klíčovými postavami při vzniku moderního abstraktního malířství.

Intenzivní střety a setkávání myslí mezi těmito uměleckými vrstevníky měly hluboký dopad na dějiny umění, jak je známe dnes. Podívejme se tedy blíže na uměleckou rivalitu mezi těmito významnými osobnostmi.

Dozvíte se mimo jiné:

• jak extrovertní malíři ovlivňovali ty introvertnější,
• jakou zásadní roli sehrál Matisse ve vývoji Picassova kubismu,
• a proč Pollockova osobnost tak silně zapůsobila na tichého de Kooninga.

Slyšeli jste někdy pojem „frenemies“? Označuje lidi, kteří si jsou blízcí, ale zároveň si neustále jdou po krku. Protože veřejnost miluje příběhy o vyhrocené rivalitě mezi kreativními génii, vypadají vztahy mezi umělci na první pohled často právě takto. Navzdory tomu, co lidé chtějí vidět nebo číst, však sami umělci nebývají vždy tak nesmiřitelní.

Vezměme si například rivalitu mezi Henrim Matissem a Pablem Picassem. Lidé byli nadšení představou, že se tito dva malíři nenávidí. Picasso a jeho příznivci dokonce po Paříži šířili graffiti stylizovaná jako vládní varování před zdravotními riziky, která údajně představovala Matisseova tvorba. Dokonce stříleli gumové šipky do portrétu Matisseovy dcery Marguerite, který Matisse Picassovi daroval.

Můžete si představit, jaké zklamání pak zažívali ti, kdo toužili po dramatu, když zjistili, že se oba umělci často navštěvují ve svých ateliérech nebo se spolu procházejí v Tuilerijských zahradách.

Podobně Willem de Kooning a Jackson Pollock byli postaveni proti sobě rivalizujícími kritiky Haroldem Rosenbergem a Clementem Greenbergem. Ačkoli tato kritikou přiživovaná nepřátelství dodávala jejich tvůrčím procesům napětí, oba malíři byli zároveň velkými obdivovateli práce toho druhého a sdíleli hluboký vzájemný respekt.

To ovšem neznamená, že Pollock – který byl tak trochu „divokou kartou“ – neprojevoval svůj respekt k de Kooningovi poněkud neobvyklým způsobem. Provokoval ho k hádkám nebo na něj během vernisáží křičel urážky. Jindy naopak v tisku otevřeně chválil de Kooningovu tvorbu.

Ať už se projevuje jakkoli, osobní rozvoj umělců závisí na respektu jejich kolegů. Tím, že ovlivní ty, kdo působí ve stejném oboru, může umělec získat širší uznání a rozšířit svůj úspěch.

Například Picasso byl inspirován Matisseovou dekonstruovanou formou, známou jako deformace. Tato technika spočívá ve změně běžných proporcí postavy tak, aby obraz působil intenzivněji. Stala se charakteristickým znakem Matisseova díla a nakonec přiměla Picassa, aby otevřel svou mysl a přehodnotil svůj celkový přístup k malbě. Výsledkem byl vznik kubismu – stylu, který malířství revolučně proměnil a s nímž bude Picasso navždy spojován.

Většina vztahů v sobě nese určitou míru nerovnováhy moci a přátelství mezi slavnými umělci nejsou výjimkou. Francis Bacon a Édouard Manet například zaujímali ve vztazích se svými kolegy Lucianem Freudem a Edgarem Degasem v jistém smyslu dominantnější postavení. Když tato přátelství začínala, byli Bacon i Manet starší a etablovanější – a v obou případech také výrazně extrovertnější než jejich mladší kolegové.

Bacon byl známý jako okouzlující muž, který býval duší každé společnosti. Tento rys silně zapůsobil na Freuda, jenž byl spíše tichý, ale v určitých situacích náchylný k impulzivním, někdy až agresivním reakcím. Díky vztahu s Baconem se Freud naučil, že využití šarmu může být často mnohem účinnější než hrubá síla.

Podobně Manet miloval pařížské ulice a kavárny, kde se setkával s dalšími umělci a diskutoval o aktuálním dění v uměleckém světě. Jeho touha po společenském životě z něj učinila neoficiálního vůdce skupiny z Batignolles, do níž patřili Claude Monet, Pierre-Auguste Renoir a Degas. Kromě své extrovertní povahy měl Manet také silné sebevědomí a neochvějnou víru ve vlastní hodnotu. Tento postoj hluboce ovlivnil Degase a pomohl mladšímu umělci „vylézt z ulity“.

To ale neznamená, že méně dominantní jedinci v těchto vztazích neměli žádný vliv. Freud byl například od počátku známý svými portréty, které se staly charakteristickým rysem jeho stylu. Dá se předpokládat, že Baconův pozdější úspěch v portrétní tvorbě byl do značné míry důsledkem Freudova vlivu.

Zvlášť výmluvné je, že přestože přátelství mezi Freudem a Baconem nakonec skončilo, Bacon maloval Freudovy portréty až do konce svého života.