Umění cestovat

Když jste zavření v kanceláři a dokončujete další stresující pracovní den, nejspíš sníte o tom, že byste byli někde úplně jinde – třeba v houpací síti, s margaritou v ruce, zatímco k pobřeží z jemného bílého písku tiše dobíhají tyrkysové vlny. Snění o tropických ostrovech je velmi běžné – téměř stejně běžné jako zklamání, které tyto ostrovy v reálném životě často přinášejí. Místo nedotčených pláží a dokonalého odpočinku znamená cesta do tropů často davy lidí, komáry a spálenou kůži.

Myšlenka na cestování bývá zpravidla mnohem příjemnější než samotná realita. Jak ale ukazují následující kapitoly, nemusí to tak být. Když začneme věnovat větší pozornost drobnostem – ať už jde o zázrak letecké dopravy, nebo o krásu přírody – můžeme ve svých cestách objevit mnohem víc radosti.

Od tipů, jak si všímat detailů kolem sebe, až po uklidňující historky o dobrodružstvích (i nezdarech) dávných cestovatelů vám tyto texty nabídnou filozofický pohled na činnost, jejíž potěšení často bereme jako samozřejmost.

Dozvíte se mimo jiné:

• jak se z Británie stala vzrušující cestovatelská destinace,
• který umělecký kritik doporučuje „malovat slovy“,
• a proč má smysl naučit se oceňovat i obyčejné mraky.

Lidský život bývá často jednou dlouhou cestou za štěstím – a prostředků k dosažení tohoto často neuchopitelného cíle je nespočet. Někteří lidé sázejí na peníze, jiní na lásku. Další hledají štěstí a smysl v cestování.

Skutečnost cestování však často nemá mnoho společného s neurčitými fantaziemi, které člověka původně přimějí vyrazit na cestu. Výstižně to zachycuje román Naruby (À rebours) francouzského spisovatele Jorise-Karla Huysmansa z roku 1884.

Hlavní postava knihy, vévoda z Esseintes, je samotář a misantrop. Opovrhuje společností ve své rodné vsi a tráví dny zavřený ve svém pokoji, kde čte klasickou literaturu. Právě četba ho však nakonec přiměje znovu vyjít do světa.

Vévoda čte Charlese Dickense a jeho živé popisy mlhavého Londýna v něm probudí touhu toto slavné město spatřit. Brzy si sbalí kufry a vydá se na cestu. Ještě v Paříži, aby si zkrátil čas před odjezdem vlaku na první úsek cesty do Londýna, vejde do anglického knihkupectví a koupí si průvodce po Londýně. Plný nadšení pak zamíří do anglické hospody, přeplněné opálenými britskými služkami a provoněné pivem a masem.

Jenže právě tato předčasná „britskost“ ho zcela vysílí. Když nadejde čas nastoupit do vlaku do Londýna, je už úplně vyčerpaný. Místo aby podstoupil všechny nepříjemnosti spojené s cestováním vlakem – spěchání na nádraží, shánění nosiče, spaní v kupé, stání ve frontách – vrátí se domů a už nikdy se na žádnou další cestu nevydá.

Zklamání z cestování však rozhodně nejsou jen literární fikcí; stejně silně dopadají na lidi v jednadvacátém století jako na ty v devatenáctém.

Začněme tím, že cestování není nejlepší způsob, jak utéct před vlastními problémy – protože ať pojedete kamkoli, vždycky tam budete i vy sami. Autor jednou odcestoval na Barbados. Těšil se, že unikne každodenní rutině, na chvíli si odpočine a uvolní se. Když tam však dorazil, nedokázal se prostě jen uvolnit a užívat si nádhernou scenérii a lahodné čerstvé ovoce; cítil se spíš melancholicky a úzkostně – úplně stejně jako doma v Londýně.

Skutečné cestování bývá obvykle mnohem méně okázalé než sny, které si o něm malujeme. Přesto nám má cestování stále co nabídnout – jen musíme upravit svůj moderní přístup k němu.

Francouzský básník devatenáctého století Charles Baudelaire měl velkou úctu k velkým lodím. Připadalo mu fantastické a úžasné, že tak mohutná plavidla dokážou rychle a účinně přeplout z jednoho kontinentu na druhý.

Fregaty a parníky minulých století jsou bezpochyby impozantní, moderní dopravní prostředky jsou však ještě ohromnější. Letecká doprava není jen zázrak techniky; doslova nám umožňuje změnit perspektivu.

Pokud Baudelairea fascinovalo ladné plavení velké lodi, představte si, co by si pomyslel, kdyby viděl vzlétat Boeing 747. Anebo ještě lépe – kdyby sám zažil vzrušení a nával adrenalinu ve chvíli, kdy letadlo, v němž sedí, odlepuje kola od země.

Tento okamžik má sílu prolomit lhostejnost i u těch nejotrlejších cestovatelů. Při vzletu, kdy doslova opouštíme zemi, si znovu uvědomujeme svou schopnost prožívat podobné chvíle změny i ve vlastním životě.

Jak letadlo stoupá, sledujeme, jak se továrny, domy a auta pod námi zmenšují. Je to psychologicky léčivý zážitek: ukazuje nám, jak malé ve skutečnosti jsou všechny naše lidské neduhy a ambice. Z této výšky se i vaše země může jevit jako poměrně bezvýznamná.

A pak stoupáme ještě výš, až se ocitáme v podivuhodné krajině bavlněných hor a zasněžených polí. Jsme mezi mraky.

Mraky mají na zemi špatnou pověst: vrhají stín a přinášejí déšť. Když jste však těsně vedle nich, jejich krása je nepopiratelná – stejně jako jejich trojrozměrnost. Z historického hlediska jde o výjimečný pohled, který by fascinoval malíře minulosti, jako byli Leonardo da Vinci nebo Nicolas Poussin. Baudelaire by jistě záviděl. I když byl jeho pohled na mraky omezen na zem, psal o nich s nadšením. V jedné ze svých básní vypravěč zvolá: „Miluji mraky, / mraky, které plynou, / tam, / tam, / ty krásné mraky!“