Tyranie e‑mailu

Ruku na srdce – kolikrát za den sáhnete po smartphonu, abyste zkontrolovali e‑maily? Kdybyste znali skutečné číslo, nejspíš by vás šokovalo. Nejste v tom ale sami. Od svého vzniku e‑mail zásadně proměnil způsob, jakým komunikujeme, a v mnoha ohledech nám nesmírně usnadnil život. Jak však uvidíte v tomto shrnutí, mělo to svou cenu. Stále více lidí pociťuje vedlejší účinky toho, že od úplného rozptýlení je dělí jen krátké „pingnutí“ v kapse. Jak tedy překonat tuto tyranii e‑mailu?

V tomto shrnutí se mimo jiné dozvíte,

• co mají velbloudi společného s posíláním dopisů,
• jak vypadalo spamování ještě před internetem
• a proč byste měli na e‑maily odpovídat jen dvakrát denně.

Mocné skupiny se v průběhu dějin vždy snažily ovládat tok informací. Po dlouhá staletí měly prostředky k šíření zpráv ve velkém měřítku v podstatě jen vlády a katolická církev.

Od antiky využívaly říše a státy komunikaci jako nástroj k upevnění své moci. V Perské říši bylo například už kolem roku 600 př. n. l. možné posílat zprávy na koni rychlostí zhruba 100 mil denně. Na každé poštovní stanici se musel kůň vyměnit. Abásovský chalífát měl kolem roku 860 n. l. přes 900 poštovních stanic a chalífa Abú Džaʿfar Mansúr ve svém projevu prohlásil, že spolehlivý poštmistr je stejně důležitý jako náčelník policie nebo ministr financí.

Římskokatolická církev mezitím šířila svá dogmatická i politická rozhodnutí po celé Evropě prostřednictvím opisovaných svitků a listin. Obyčejní lidé však neměli k dálkové komunikaci skutečný přístup až do konce devatenáctého století. V Británii kolem roku 1500 umělo číst nebo psát jen pět až deset procent dospělých.

Posílání pošty bylo navíc velmi drahé. Na jeden dopis bylo potřeba papíru (který byl tehdy nákladný), hedvábí na zabalení, vosku na zapečetění a přístupu k oficiálnímu razítku. Ještě v roce 1800 stálo poslání dopisu na vzdálenost přes 400 mil až pětinu průměrné denní mzdy.

Situaci dále komplikovalo, že lidé často neměli stálé adresy. Jedna Američanka tak například adresovala dopis svému bratrovi: „Mému nejctihodnějšímu bratru, panu Johnu Milesi Bretonovi, do holičství, které se nachází v zemi blízko hospody na Velkém náměstí ve stínu městské radnice.“ S podobnými adresami nebylo vůbec snadné zajistit, aby dopisy dorazily na správné místo!

Pohlednice se po odeslání první z nich v roce 1871 velmi rychle staly oblíbeným komunikačním prostředkem. Ne všichni však tuto novinku vítali. Ještě téhož roku napsal The New York Times, že zemi zachvátila „epidemie“ posílání pohlednic.

Psaní dopisů, pohlednic a využívání poštovních služeb se v závěru devatenáctého století stalo pro běžné lidi mnohem dostupnějším. Velkou roli v tom sehrály reformy školství a rozsáhlé kampaně na podporu gramotnosti v zemích, jako byly Spojené státy a Spojené království. Velké státy zároveň začaly více investovat do rozvoje svých poštovních systémů. Britská královská pošta například zaměstnávala 42 000 lidí a do roku 1873 otevřela více než 12 000 poboček. Kongres USA dokonce experimentoval s využitím velbloudů k doručování pošty z Texasu do Kalifornie.

Pošta se tak postupně stávala pravidelnou součástí každodenního života. Zatímco v roce 1840 poslal průměrný Američan jen tři dopisy ročně, do roku 1900 se toto číslo zvýšilo na 69. Lidé také začali poštu využívat k rozmanitějším účelům. Emigranti psali, aby zůstali v kontaktu s přáteli a příbuznými, a někteří lidé ji dokonce začali používat čistě pro zábavu. Členové „Klubu nesmyslné korespondence“, založeného v roce 1903, si například navzájem posílali náhodné předměty – třeba zbytky ze svých večeří.

S rostoucí dostupností pošty se měnil i komunikační styl. V roce 1871 zveřejnil The New York Times stížnost na to, co dnes v online prostředí označujeme jako „flaming“: agresivní, útočné urážky posílané lidem anonymně. Objevily se dokonce i rané formy spamu. Někteří nešťastní adresáti byli podvedeni k falešným investicím už v roce 1887, kdy obdrželi dopisy vyzývající je, aby si nárokovali majetek údajně zesnulých vzdálených příbuzných.