Tvůrci a paraziti

Dne 29. října 1929 se zhroutily finanční trhy, tisíce malých i velkých investorů přišly o své úspory a následovala masová nezaměstnanost. Velká hospodářská krize třicátých let byla tak ničivá, že se politici rozhodli jednat a zabránit opakování podobné katastrofy.

A přesto se něco zdánlivě nepředstavitelného stalo znovu v roce 2008. Jak je možné, že jsme se opět ocitli v hluboké finanční krizi? Nepoučili jsme se z minulosti? Zřejmě ne.

Následující kapitoly ukazují, jak finanční průmysl postupně ovládl naši ekonomiku. Provedeme vás obdobím od dvacátých let minulého století až po současnost. Uvidíte, jak se politika snažila zkrotit svět financí, proč finanční giganti vždy našli způsob, jak se bránit, a jak z těchto střetů nakonec vzešla nová krize.

Dozvíte se také, kdo stojí za masovým rozšířením kreditních karet, proč Goldman Sachs tak rád manipuluje s trhem s hliníkem a jak důraz na finanční ukazatele v managementu General Motors přispěl ke smrti 124 lidí.

Američané, kteří zažili Velkou depresi ve třicátých letech, pravděpodobně pocítili jisté déjà vu během krize v roce 2008. Dluh, úvěry a ekonomické bubliny hrály v obou případech klíčovou roli.

Stejně jako v roce 2008 i Velké depresi předcházelo rychlé zadlužování a rozmach spotřebitelských úvěrů. Dluh – podobně jako používání kreditních karet – je finanční produkt. Čím více dluhů se vydává, tím větší a významnější je finanční sektor.

Když autorka psala knihu Makers and Takers, byl finanční sektor relativně stejně velký jako těsně před Velkou depresí – velikosti, jaké od té doby nikdy nedosáhl. Dnes je úvěr ve Spojených státech rozšířený podobně jako v Americe dvacátých let. Tehdy Američané využívali úvěr k financování zhruba 75 procent hlavních domácích spotřebičů a vybavení.

Před Velkou depresí i před naší vlastní Velkou recesí byl úvěr používán k zakrývání hluboké příjmové nerovnosti, která vznikala v důsledku stagnujících či klesajících mezd zaměstnanců a raketově rostoucích zisků akcionářů na burze.

Roky předcházející krachu v roce 1929 byly nakonec charakterizovány neustále se nafukující ekonomickou bublinou. Po pádu však bankéři nebyli skutečně pohnáni k odpovědnosti – zní to povědomě?

Bublina dvacátých let vznikla poté, co se propadly ceny mědi a banky, jako například National City Bank of New York, začaly svým nic netušícím klientům prodávat akcie měděných dolů s tím, že jde o rozumnou investici. Tím vytvořily bublinu, která nakonec přispěla ke krachu akciového trhu v roce 1929.

Předseda National City Charles Mitchell byl sice veřejně zostuzen při slyšeních v Senátu, ale brzy se vrátil na Wall Street. Ve vězení nestrávil ani den. Totéž platí pro bankéře odpovědné za naši nedávnou finanční krizi. Richard Fuld, bývalý šéf Lehman Brothers, dodnes působí ve finančním sektoru ve společnostech Matrix Advisors a Legend Securities.

Podobnosti mezi oběma finančními krizemi mohou vést k otázce, zda jsme se z historie vůbec něco naučili. V následující kapitole se podíváme na to, jak se americká ekonomika dokázala v roce 2008 vrátit zpět do poměrů připomínajících třicátá léta.

Po krachu akciového trhu v takzvané Černé úterý 29. října 1929 byl přijat Glass-Steagallův zákon. Tato legislativa oddělila komerční a investiční činnosti amerických bank, aby ochránila veřejnost před rizikovým obchodováním bankéřů.

Ani tato pravidla však nedokázala hranici mezi komerčním a investičním bankovnictvím zcela vyjasnit. Brzy se ukázalo, že bankéři si i v novém rámci dokážou najít cestu, jak na situaci znovu vydělávat.

Na konci čtyřicátých let dvacátého století představil Walter Wriston z National City Bank of New York nový produkt, který tuto hranici dále rozostřil – obchodovatelné vkladové certifikáty, tzv. CD (certificates of deposit). Šlo o zvláštní typ termínovaného vkladu s vyšší úrokovou sazbou. Jejich cílem bylo udržet peníze bohatých klientů mimo běžné účty, a ztížit tak daňovým úřadům sledování jejich financí.

Komerční banky vždy spravovaly vklady a účty, Wriston však začal CD prodávat tak, aby s nimi mohli další obchodníci volně obchodovat a vytvářet na nich zisk. Tím Glass-Steagallův zákon utrpěl další ránu – a obchodníci jako Wriston slavili vítězství.

Další zásadní průlom přišel v roce 1967 s nástupem kreditních karet. Ty vznikly v době, kdy se spotřebitelé začali bouřit proti vysoké inflaci, která snižovala jejich kupní sílu. Kreditní karty pomohly uvolnit regulaci úvěrů a úrokových sazeb.

Jak se komerční a investiční bankovnictví stále více prolínalo, nebyli to jen bankéři, kdo určoval pravidla hry – významnou roli sehráli i politici. Po druhé světové válce začali Američané očekávat rostoucí životní úroveň. Zvyšující se inflace však ekonomický růst brzdila a s rostoucí poptávkou po volnějších úvěrových pravidlech prezident Carter v roce 1980 zcela dereguloval úrokové sazby.

To umožnilo bankám nabízet jakékoli úroky, aby přilákaly vklady, a zároveň vytvářet složité finanční produkty, které byly téměř neregulovatelné – od hypoték s proměnlivou sazbou až po deriváty.