Tuto knihu nesmíte číst

Chcete si přečíst tuto knihu? A co kdyby vám to nebylo dovoleno? Co kdyby nám vláda zakázala takové knihy vůbec psát?

Žijeme ve světě, kde se zdá, že svoboda slova vzkvétá. Máme přístup k internetu a sociálním sítím a na těchto platformách můžeme svobodně vyjadřovat své myšlenky a pocity. Navíc je svoboda projevu uznávána jako základní lidské právo v dokumentech Organizace spojených národů.

Máme se tedy skutečně čeho bát, pokud jde o naše právo na svobodu slova? Odpověď zní: ano. Ve skutečnosti na mnoha místech světa není svoboda projevu ani zdaleka tak samozřejmá, jak by se mohlo zdát.

A právě o tom tato kniha je. V tomto shrnutí se dozvíte, proč jsou Satanské verše zakazovány mnoha světovými vůdci, jak zákony o pomluvě omezují svobodu lidí vyjadřovat se a jak finanční krize vedla k dalšímu oslabení svobody slova.

V roce 1988 vydal britsko-indický autor Salman Rushdie svůj román Satanské verše. Ačkoli si byl vědom, že některé části světové muslimské populace rozhněvá, nemohl předvídat, jak daleko odpor proti jeho knize zajde a jak ovlivní cenzuru po celém světě.

V románu Rushdie líčí situaci, v níž je prorok Muhammad oklamán ďáblem. Ani Rushdie, ani jeho nakladatel Penguin Books netušili, že jejich kniha povede k vyhlášení fatwy – náboženského dekretu íránského ajatolláha Rúholláha Chomejního, který vyzval k Rushdieho popravě – a k celé sérii negativních důsledků.

Přitom Rushdieho dvě předchozí knihy, Děti půlnoci a Hanba, rovněž kriticky zpochybňovaly kulturu a náboženství. Jeho kontroverzní názory mu vždy přinášely značnou dávku kritiky, nikdy předtím však nebyla přímo ohrožena jeho bezpečnost.

Co tedy bylo na Satanských verších tak odlišného? Rushdie a jeho nakladatelé především podcenili rostoucí moc ajatolláha Chomejního, íránského náboženského vůdce, který stál v čele islámské revoluce v roce 1979. Chomejní se rozhodl posílit svůj vliv ve světě muslimů prostřednictvím strachu a násilí: vyzval k Rushdieho vraždě a k celosvětovým protestům proti Satanským veršům.

Knihkupectví, která nabízela díla považovaná za rouhačská, jako byly Satanské verše, se stala terčem bombových útoků. Použití teroru k umlčení nesouhlasných liberálních hlasů bylo bohužel účinné: světoví politici, například indický premiér Rádžív Gándhí, knihu rychle zakázali, protože se obávali dalšího násilí a také možné ztráty muslimských voličů.

Brzy začali islámští vůdci po celém světě kázat, že proti islámu existuje globální spiknutí. Tvrdili, že vraždy a pronásledování liberálních hlasů jsou oprávněné, protože tyto hlasy údajně urážejí islám.

Například autor a filmový režisér Theo van Gogh, který ostře kritizoval některé principy islámu, byl v roce 2004 zavražděn. Zhruba ve stejné době spisovatel a novinář Kåre Bluitgen marně hledal ilustrátora ochotného vytvořit obrázky k jeho dětské knize o životě proroka Muhammada a o Koránu.

Jinými slovy, strach z násilí umlčel mnoho lidí, kteří by jinak islám kritizovali nebo o něm alespoň otevřeně diskutovali.

Po reakci na Rushdieho se strach stal hlavní překážkou pro liberální hlasy, které kritizovaly konzervativnější aspekty islámu. Brzy se tyto liberální kruhy začaly odvracet i od samotné obrany Rushdieho.

Dokonce i na Západě mnozí mlčeli, protože se obávali, že i když žijí ve svobodných demokraciích, budou mít jen omezené možnosti obrany proti pomstě fanatiků.

Ve své knize Kultura stížností vysvětluje Robert Hughes, že zatímco liberálové na univerzitách svobodně a hlasitě vystupovali proti rasismu a sexismu, v okamžiku, kdy šlo o smrtelné hrozby vůči svobodě projevu, zůstávali zarážejícím způsobem potichu. Jejich sympatie se zdály být méně na straně autorů, jako je Rushdie, a více na straně „nechtěných obětí“, například majitelů knihkupectví, na něž byly páchány útoky.

Takové postoje vytvářely dojem, že liberálové, kteří údajně „vyprovokovali“ hněv a násilnou reakci, nesou část viny za vražedné útoky.

V minulosti liberálové otevřeně brojili proti pachatelům zjevných nespravedlností, jak tomu bylo například během boje proti apartheidu v Jižní Africe. Nyní však, sjednoceni strachem, západní liberálové ustupovali od přímé akce a svou kritiku radikálního islámu přesměrovávali na obecnější témata, jako je rasismus či západní náboženství.

Například, ačkoli mnohé nezápadní společnosti zaujímají vůči křesťanům utlačující či dokonce násilné postoje, západní autoři a komici mnohem raději kritizují křesťanství než islám.

Podobně novináři intenzivně informovali o špatném zacházení se zajatci ze strany západních armád během války v Iráku, i když takové zpravodajství mohlo vystavit vojáky většímu nebezpečí. Ti samí novináři však často zlehčovali zločiny páchané islamisty – šlo o strategii, jak si udržet dobré vztahy s islámskými vůdci a chránit se tak před násilnou odvetou.

Svobodu projevu tedy neohrožovalo jen přímé potlačování, ale i to, co nikdy nebylo napsáno: texty, které nevznikly, protože okolnosti nutily autory k sebezáchově a autocenzuře.