Třetí šimpanz

Naše fascinace šimpanzi a dalšími primáty není nic nového. King Kong, Tarzan, armáda primátů ve filmu Planeta opic, orangutani v zoo – pokud jde o „opičí záležitosti“, zdá se, že se lidé nikdy nemohou nabažit. A možná to dává smysl, protože právě oni jsou našimi nejbližšími evolučními příbuznými.

Ve skutečnosti můžeme být jiným primátům mnohem blíž, než se dříve myslelo. Homo sapiens je složitý a fascinující druh – a v době technologií a automatizace je důležitější než kdy dřív, abychom mu porozuměli. Tyto úryvky popisují objev, který otevřel nové možnosti pro pochopení lidské podstaty a lidské evoluce – porozumění, jež má jak krásnou, tak i brutální stránku.

V tomto shrnutí se dozvíte, proč někteří taxonomové řadí šimpanze mezi lidi, jak mohl vzniknout lidský jazyk a proč bychom na tom možná všichni byli lépe jako lovci a sběrači.

Podobnosti mezi lidmi a jinými primáty nejsou těžko postřehnutelné. Jak jsme ale přesně geneticky podobní našim divokým příbuzným a kteří z nich jsou nám nejbližší?

Vědci dnes dokážou zkoumat lidský genom a poměrně přesně spočítat, jak moc se podobáme ostatním primátům. Výsledky jsou překvapivé. Sdílíme 96,4 procenta genů s orangutany, 97,7 procenta s gorilami a neuvěřitelných 98,6 procenta se šimpanzi. Jinými slovy, pouhých 1,4 procenta naší DNA nás od šimpanzů odlišuje. A právě v tomto malém zlomku je jen několik málo genetických „nástrojů“, které nám umožnily vyvinout vlastnosti, jež považujeme za výlučně lidské – jazyk, umění a technologie.

Jsme si se šimpanzi geneticky tak blízcí, že nás někteří vědci dokonce považují za součást téže rodiny. Většina encyklopedií řadí lidi a šimpanze do stejného řádu (Primáti) a stejné nadčeledi (Hominoidea), ale do různých čeledí: Hominidae pro člověka a Pongidae pro šimpanze. Jedna taxonomická škola – tzv. kladistika – však uspořádává druhy podle jejich vzájemné genetické vzdálenosti. Podle tohoto přístupu patří lidé a šimpanzi nejen do stejné čeledi, ale dokonce i do stejného rodu.

Představují pak nikoli jeden, ale tři samostatné druhy v rámci rodu Homo: Homo troglodytes, běžný šimpanz; Homo paniscus, bonobo; a my, Homo sapiens. Být ve stejném rodu znamená, že si jsou druhy velmi blízké – často natolik, že je dokážou spolehlivě rozlišit jen odborníci.

Uveďme si příklad z ptačí říše. Dva druhy evropských vrabců sdílejí 97,7 procenta DNA a vypadají téměř totožně. Přesto jsou si navzájem méně příbuzní, než jsme my lidé příbuzní se šimpanzi. Jsme tedy svým šimpanzím příbuzným nesmírně podobní – a právě proto vynikají rozdíly, které nás od nich odlišují: umění, technologie a jazyk.

Podle mnoha antropologů došlo v lidském vývoji k „velkému skoku vpřed“ zhruba před 40 000 lety v Evropě. Abychom však lidské evoluci skutečně porozuměli, musíme se vrátit mnohem dál – k prvním fázím vývoje člověka.

Před asi třemi miliony let lze rozlišit dva odlišné druhy raných lidí, kteří se už jasně lišili od opic. Byli jimi Australopithecus robustus, který vyhynul před 1,2 milionu let, a Australopithecus africanus. Z druhu Australopithecus africanus se později vyvinul Homo habilis a z něj pak Homo erectus.

Homo erectus měl větší mozek i tělo a brzy začal rozšiřovat své území z Afriky do Asie a Evropy. Tento druh dále procházel anatomickými změnami a přibližně před 500 000 lety se z něj vyvinul Homo sapiens.

Samotné anatomické změny nás však dovedly jen do určitého bodu. Teprve vývoj jazyka, který je pro člověka jedinečný, nám umožnil skutečně velký pokrok. Abychom mohli mluvit, potřebujeme vhodně utvářený hrtan, jazyk a související svalstvo. Díky nim dokážeme vytvářet širokou škálu zvuků a ty pak kombinovat do jazyka.

Šimpanzi, gorily ani orangutani mluvit nemohou, protože tuto anatomickou výbavu nemají. Vědci se domnívají, že ji postrádali i naši předkové a že ani Homo sapiens nebyl během prvních zhruba 460 000 let své existence fyzicky vybaven pro artikulovanou řeč.

Teprve když Homo sapiens získal schopnost jazyka, začal onen velký skok vpřed. Jemná anatomická změna znamenala, že jsme najednou získali hlasovou kontrolu a rozsah potřebný pro mluvený jazyk. Mohli jsme rychleji a účinněji sdělovat představy, myšlenky i pokyny. Jazyk nám také umožnil rozvíjet umění a technologie.

Jak ale mohl tento raný jazyk vypadat?