Treska

V posledních několika desetiletích se z tresky stala luxusní ryba, která se často podává jako filet v honosných restauracích. Bývaly však časy, kdy šlo o skromnou a cenově dostupnou surovinu. Treska žije v Atlantském oceánu, může dorůstat až dvou metrů délky a vážit až 100 kilogramů. Není těžké ji ulovit, často se zdržuje v mělkých pobřežních vodách.

Co tedy činí příběh této velké, zranitelné ryby tak fascinujícím? Především to, že bez tresky by mnoho dlouhých námořních cest bylo mnohem obtížnější. A hlavně: treska, kdysi nesmírně hojná, je dnes téměř na pokraji vyhynutí. Je to příběh sporů o potravinové zdroje a toho, jak modernizace může mít ničivé dopady jak na přírodu, tak na společnost. Je to ponor do hlubokých vod dějin lidské stravy.

V tomto shrnutí se dozvíte, jak z tresky a soli vznikla základní potravina námořníků, proč hrála treska významnou roli v dějinách katolické církve a který malý národ dokázal změnit námořní a rybářské právo, aby tento cenný zdroj ochránil.

Doporučení od redakce: „Když jsem jako dítě často chytal tresky, byl jsem nadšený, když jsem zjistil, jak důležitou roli tato kdysi tak běžná ryba sehrála při formování světových dějin.“ – Erik, vedoucí produkce redakce.

Každý má rád ryby připravené nějakým způsobem – smažené, dušené nebo grilované. U tresky však mnoho zemí, zejména v jižní Evropě, zůstává věrných tradici: jedí ji nasolenou.

Tato tradice sahá až k Baskům, nejstarším známým lovcům tresky. Tresku konzervovali solí – technikou, která se ukázala jako klíčová pro využití tohoto neocenitelného zdroje.

Baskové jsou poměrně malý národ z dnešního severozápadního Španělska. Vždy si zakládali na své nezávislosti a uchovali si vlastní jazyk, sporty i kulturu. Původně se vydávali přes Atlantik do Severní Ameriky kvůli velrybám, jejichž maso a tuk byly v Evropě velmi žádané. Během těchto plaveb však objevili i obrovská hejna tresky.

Tresku začali solit a tím si zajišťovali potravu na dlouhé cesty. V Evropě se tehdy treska vyskytovala jen ve Skandinávii a na Islandu, a protože Baskové nebyli v těchto oblastech nikdy spatřeni, nikdo netušil, kde své zásoby berou. Evropští Vikingové už dříve tresku sušili, ale sůl, kterou Baskové do procesu přidali, výrazně prodloužila trvanlivost ryby a zlepšila její chuť.

Solená treska tak Baskům zajišťovala jídlo během plaveb podél dnešního pobřeží Spojených států a Kanady a zároveň je doma obohacovala. Katolická církev totiž zakazovala v postní dny jíst maso, a lidé proto sahali po rybách. Baskové na prodeji tresky katolíkům vydělávali značné peníze.

Měli navíc výhodu: jako jediní věděli, kde u severoamerického pobřeží tresku lovit. Nějaký čas se jim dařilo toto tajemství střežit – což nebylo snadné, vzhledem k tomu, jak výnosný obchod s treskou byl. Tajemství však nakonec prasklo a s ním přišly i první konflikty.

Na počátku šestnáctého století objevili další mořeplavci Newfoundland, dnes součást východní Kanady, a tajemství baskických lovců tresky bylo odhaleno. Brzy se sem začaly hrnout další národy, aby si z tohoto výnosného loviště ukrojily svůj díl.

Francouzi, Portugalci, Britové i Španělé se vydávali do Severní Ameriky, aby si zajistili podíl na tresce. V polovině šestnáctého století byla poptávka obrovská – treska tvořila asi 60 procent evropského trhu s rybami.

Aby tuto poptávku uspokojily, některé země se spojily. Britům chyběla sůl, Portugalci jí měli dostatek, a tak vzniklo dočasné partnerství. To však netrvalo dlouho. V roce 1581 se Portugalci s Británií rozešli a přiklonili se ke Španělsku. Britové to nesli těžce a v roce 1585 zaútočili na španělskou rybářskou flotilu a portugalskou flotilu zničili. Portugalsko se tak nikdy nestalo významnou mocností v lovu tresky u Newfoundlandu.

Britové se zároveň začali obávat svých kolonistů v Bostonu a dalších částech Nové Anglie, kteří si v obchodu s rybami postupně vydobývali nezávislost. Nověangličané obchodovali s Evropou i s dalšími evropskými koloniemi, například s Newfoundlandem, a rychle bohatli a stávali se soběstačnými. Tato rostoucí nezávislost přispěla k americké revoluci, po níž se kolonisté osvobodili od britské nadvlády.

Po revoluci následovaly hořké spory o rybářská práva, ale nakonec byla uzavřena dohoda, podle níž získali Britové výlučná práva k lovu na lavici Grand Banks u Kanady.

Navzdory těmto konfliktům bylo tehdy tresky tolik, že lidé věřili, že zásoby jsou prakticky nevyčerpatelné. Tento klamný pocit jistoty však rychle mizel s tím, jak se vyvíjely nové rybářské techniky.