Toto je váš mozek při sportu

Když vidíme brilantního fotbalistu, jak vstřelí zdánlivě nemožný gól ze středu hřiště, nebo rozzuřené fanoušky bojující v ulicích po zápase, je těžké uvěřit, že jak profesionální sportovci, tak i rozvášněné davy mají mozky v zásadě stejné jako my. Ať už jde o finále mistrovství světa, nebo o sousedské utkání v místním parku, je na sportu něco, co v nás dokáže probudit to nejlepší – i to nejhorší. Když se podíváme na svět sportu, můžeme se hodně naučit o lidském chování obecně. V tomto shrnutí se dozvíte, proč milujeme outsidera, proč bychom měli odměňovat zlepšení stejně jako vítězství a jak Michael Jordan zvládl svůj slavný „zápas s chřipkou“.

Bez ohledu na to, jaký sport hrajete, obvykle existuje vítěz a poražený. I když se jednomu týmu zdá, že neustále prohrává, má stále oddané fanoušky, kteří ho sledují v každém zápase. Ve skutečnosti mohou být tito fanoušci ještě vášnivější než fanoušci jiných týmů, protože lidé mají rádi, když mohou fandit outsiderovi.

Pro tento jev existují dobré důvody: dotýká se našeho soucitu se slabšími i naší touhy po nečekaném vítězství. V experimentu provedeném na Univerzitě Jižní Floridy byli studenti seznámeni se základními informacemi o konfliktu mezi Izraelem a Palestinou, včetně různých map regionu. Následně byly oba národy postaveny proti sobě v hypotetickém sportovním utkání.

Ukázalo se, že když studenti dostali mapy, na nichž byl Izrael obklíčen a převyšován většími muslimskými zeměmi, většina z nich fandila Izraeli. Naopak pokud studenti dostali jinou mapu, na níž bylo hlavní území Izraele s osadami zasahujícími na palestinské území, většina z nich pak fandila Palestině.

Scénář outsidera je přitažlivý, protože představuje možnost nepravděpodobného výsledku – tým nebo jednotlivec může vytrvat tváří v tvář zdrcující přesile. Díky tomu je hra osobnější, protože často přemýšlíme o vlastní životní situaci jako o podobném boji. Když se například snažíme získat něčí pozornost a soucit, často se stylizujeme do role outsidera, který se snaží překonat zdánlivě nemožné překážky.

Tento impuls zároveň vytváří mentalitu „my versus oni“, která může vést jak k nadšenému fandění, tak k násilí. Když náš tým skutečně vyhraje, cítíme touhu připojit se k ostatním fanouškům a slavit v ulicích, jako by šlo o festival nebo průvod. Tato tendence má však i svou temnou stránku a může snadno přerůst v agresi vůči fanouškům soupeře nebo dokonce vůči kolemjdoucím, kteří o sport vůbec nejeví zájem. Naše touha někam patřit tak často kráčí ruku v ruce s touhou někoho vyloučit.

Slyšeli jste někdy o halo efektu? Ne, nejde o novou videohru, ale o termín, který popisuje, jak vnímáme quarterbacky, jiné sportovní hvězdy a týmové lídry. Výzkumy ukázaly, že když považujeme někoho za zručného nebo úspěšného v jedné konkrétní oblasti, tento dojem se přenáší i do našeho vnímání dalších aspektů jeho osobnosti – například toho, jak atraktivní nám připadá. A funguje to i opačně: atraktivní lidi často automaticky považujeme za dobré lídry.

Podle Nicka Rulea, psychologa z Torontské univerzity, dokážeme z drobných detailů fyzického vzhledu člověka vyvozovat závěry o tom, jak dobrým lídrem asi bude. Trenéři si například mohou všímat i těch nejmenších fyzických rysů mladého fotbalisty, jako jsou široká ramena, a to ovlivňuje jejich názor na to, jak dobrým quarterbackem se může stát a kolik specializovaného tréninku by měl dostat. Tyto fyzické rysy spojované s vůdcovstvím mohou být důležitým faktorem, protože spoluhráči se na něj musí dívat a intuitivně věřit v jeho schopnost vést tým.

Dalším psychologickým efektem, který lze pozorovat ve sportu i v každodenním životě, je tzv. ospravedlnění úsilí. Máme tendenci věřit, že čím více úsilí do něčeho vložíme, tím větší hodnotu to má. To dobře ilustruje tzv. IKEA efekt: když strávíte většinu dne skládáním nové postele z IKEA, budete ji hodnotit výše než zcela sestavený kus nábytku, který jste jen přestěhovali.

Tento efekt se projevuje i ve sportu. Pokud manažer vynaloží hodně úsilí na zlepšení problémového hráče, tento hráč obvykle zůstane v týmu déle – aby se vynaložené úsilí „vyplatilo“. A to i v případě, že hráč ve skutečnosti neudělal žádný výrazný pokrok. Naopak hráč, který nevyžadoval velkou péči vedení, má větší pravděpodobnost, že bude propuštěn, i když podává dobré výkony.