Toto je váš mozek na parazitech

Každý rok, když se blíží zima, má člověk pocit, že se ho to týká osobně: zase ta chřipka. Tyto drobné viry každoročně vyvíjejí nové strategie, jak proniknout do našich těl, množit se v nich a přeskočit na další oběť. Neustále se mění a přizpůsobují – a zdá se, jako by přesně věděly, co dělají.

Ve skutečnosti jsou paraziti, tedy viry, červi, mikroorganismy a bakterie, mnohem vyspělejší bytosti, než bychom si přáli. Dokážou měnit tělesné funkce i kognitivní schopnosti člověka a vzhledem k tomu, že s nimi bojujeme od počátku dějin, lze dokonce tvrdit, že formují lidskou kulturu.

Následující kapitoly přinášejí některé z nejpozoruhodnějších příkladů toho, jak paraziti vyvinuli metody, jimiž napadají jiné druhy, využívají je jako hostitele a těží z nich. V tomto shrnutí se mimo jiné dozvíte, proč jsou krevety růžové, proč zombie skutečně existují a proč se dá říct, že váš mozek sídlí i ve vašem střevě.

V dějinách lidstva je konflikt všudypřítomný: od soupeřících kmenů přes válčící státy až po střetávající se náboženství. Lidé si vždy našli způsob, jak spolu bojovat. Existuje však ještě jiný typ smrtícího konfliktu, který byl po tisíce let téměř přehlížen – skrytá válka mikroskopických rozměrů.

Je to bitva mezi lidmi a parazity: viry, červy, mikroby a bakteriemi. Tento boj byl natolik zásadní, že ovlivnil evoluci jak lidského těla, tak lidského chování.

Lidský organismus si například vyvinul složité obranné mechanismy, aby vetřelce odrážel. Kůže brání mikroorganismům v proniknutí, nos a uši jsou pokryté drobnými chloupky, které zachytávají parazity, a oči produkují slzy, jež pomáhají vetřelce vyplavovat.

I když se však nějakému mikroorganismu podaří dostat do těla, okamžitě narazí na další obranné linie. V žaludku ho čeká kyselina tak silná, že by dokázala propálit díru do podrážky boty, a v nose hlen, který mikroby zachytí, aby mohly být při dalším kýchnutí vyhozeny ven.

To ovšem neznamená, že paraziti nemají své výhody. Především nás drtivě převyšují v počtu. Rozmnožují se neuvěřitelnou rychlostí a jsou zároveň inteligentní a vysoce přizpůsobiví. I když většina z nich zahyne, několik přeživších může zmutovat, proniknout do našeho systému a naplno využít prostředí, které naše tělo nabízí.

Tato neuvěřitelná schopnost přežít vedla v minulosti k nesčetným úmrtím způsobeným parazitárními infekcemi. Stačí si vzpomenout na mor, bakteriální nákazu, která ve středověku zdecimovala zhruba třetinu Evropy. Nebo na Kolumbův příchod do Ameriky: jeho výpravy nepřímo přispěly k vyhlazení asi 95 procent původního obyvatelstva v důsledku neštovic, spalniček a chřipky.

A nesmíme zapomenout na španělskou chřipku, která v roce 1918 zabila více lidí než první světová válka. To vše ukazuje, že i když jsou pro nás paraziti neviditelní, představují mimořádně mocného nepřítele. Jsou také chytřejší, než bychom si dokázali představit – a právě to prozkoumáme v následující kapitole.

Paraziti jsou špatná zpráva, ale nejsou to jen původci nemocí, kteří napadají lidské tělo. Ve skutečnosti dokážou ovlivňovat i lidské chování ve svůj prospěch.

U zvířat je taková manipulace chováním hostitele poměrně běžná. Paraziti mění chování svých zvířecích hostitelů, aby mohli dokončit svůj reprodukční cyklus. Stačí si vzpomenout na tasemnice, které pronikají do těla slanovodních krevet, podněcují je k rozmnožování a tím se šíří k novým hostitelům.

Přítomnost těchto červů mění krunýře krevet z průhledných na růžové. Když se pak krevety shromáždí ve velkém množství, vytvářejí pod hladinou vody rudé mraky. Plameňáci, kteří se slanovodními krevetami živí, si takové snadno viditelné sousto nenechají ujít – a paraziti jsou také spokojeni. Plameňáci se stávají jejich konečným hostitelem, místem, kde se paraziti rozmnožují a uvolňují vajíčka. Ta se s plameňáčím trusem znovu dostávají do vody, kde mohou infikovat další krevety a celý cyklus se opakuje.

Docela děsivé, že? Podobný tanec však paraziti tančí i s námi.

Příkladem je hlístice známá jako guinejský červ. Tento parazit, vyskytující se ve střední a severní Africe, se na člověka přenáší pitnou vodou obsahující buchanky (drobné korýše) nakažené larvami červa. Naše žaludeční kyselina sice buchanky zahubí, larvy však přežijí.

Paraziti se pak páří v břišních svalech hostitele, dokud všichni samci neuhynou a nezůstane jediná samice, která může dorůst až do délky jednoho metru. Tato samice během následujícího roku vyvine uvnitř sebe obrovské množství vajíček a začne se přesouvat do pojivových tkání v našich nohách či lýtkách.

Když je připravena k „porodu“, přesune se těsně pod povrch kůže, uvolňuje dráždivé látky, které pálí a vytvářejí bolestivý puchýř. Přirozenou reakcí člověka je postižené místo ochladit a opláchnout vodou – a právě v tu chvíli červ protrhne kůži a vypustí vajíčka zpět do vody. Ta pak pozřou další buchanky, v nichž se z vajíček líhnou larvy, a cyklus se uzavírá.

Tímto způsobem guinejský červ přímo mění lidské chování ve svůj prospěch. Naštěstí pro nás je tato nepříjemná nemoc dnes prakticky vymýcena.