Tep srdce Wounded Knee

Snad žádný jiný národ není vystaven tak rozsáhlému katalogu klišé jako původní obyvatelé Ameriky. Mnoho lidí se například domnívá, že všechny jejich kultury jsou v podstatě totožné a že dějiny těchto národů se dají shrnout jako nekonečný boj s kovboji. Jedním z nejrozšířenějších a zároveň nejškodlivějších zkreslení je představa, že dějiny původních obyvatel Ameriky skončily roku 1890 po masakru zhruba 300 Lakotů u potoka Wounded Knee Creek.

Podle tohoto rozšířeného mýtu tehdy skončila éra „kovbojů a indiánů“, divoká hranice byla uzavřena a původní obyvatelé byli definitivně zahnáni do rezervací, které jim přidělila vláda, aby tam žili v chudobě a zapomnění. Jak však ukazují následující kapitoly, dějiny původních obyvatel Ameriky se roku 1890 rozhodně neuzavřely.

Dvacáté století přineslo stovkám kmenů tragédie, kompromisy i vítězství. Opakovaně prokazovaly mimořádnou odolnost a schopnost přizpůsobit se prudkým změnám moderní doby. Toto je příběh původních obyvatel Ameriky v 129 letech po Wounded Knee.

V tomto shrnutí se mimo jiné dozvíte:

• jak fungovaly internátní školy pro indiánské děti,
• proč se kasina stala pro některé kmeny zásadním zlomem,
• a jak původní obyvatelé Ameriky využívají spojovací sílu sociálních sítí.

Dne 20. prosince 1890 opustila skupina více než 350 příslušníků kmene Miniconjou Lakota rezervaci Standing Rock v Jižní Dakotě a vydala se hledat bezpečí do rezervace Pine Ridge. Miniconjou, podskupinu kmene Lakota, vedl náčelník Spotted Elk.

Spotted Elk se rozhodl svůj lid přesunout kvůli rostoucímu napětí v oblasti Standing Rock. Téhož dne se tamní policie pokusila zatknout náčelníka Hunkpapa Lakota Sitting Bulla. Úřady se obávaly, že by mohl vyvolat nepokoje šířením Duchovního tance – náboženského hnutí, podle něhož měl posvátný tanec moc vypudit bělošské osadníky z indiánských území a navrátit svět původním obyvatelům.

Lakotové byli rozhořčeni, když viděli, jak je jejich náčelník odváděn na koni jako obyčejný zločinec. Jeden z mužů, Catch-the-Bear, pozvedl pušku a zastřelil policistu, který Sitting Bulla strkal. V následné přestřelce zahynulo osm policistů a osm Lakotů. Obavy z tvrdých represí proti indiánům v oblasti Standing Rock nakonec Spotted Elka přesvědčily, aby svůj lid odvedl do jiné rezervace.

Dne 28. prosince však část 7. jízdního pluku americké armády Spotted Elkův oddíl zadržela a odvedla jej do tábora u potoka Wounded Knee Creek. Následujícího rána dorazil zbytek 7. kavalerie a kolem tábora Lakotů rozmístil čtyři děla. Poté vojáci vstoupili do tábora, aby indiány odzbrojili.

Jeden mladý Lakota se bránil a strhla se potyčka. Pět válečníků shodilo deky, které je chránily před zimou, a začalo na vojáky střílet. Ti palbu opětovali a ačkoli se indiáni bránili statečně, ve chvíli, kdy začala pálit děla, neměli sebemenší šanci. Ženy a děti se daly na útěk po zmrzlém potoce, ale kavalerie je pronásledovala a povraždila. Když boj utichl, leželo na zemi kolem 150 mrtvých příslušníků kmene.

V průběhu následujícího století získalo Wounded Knee obrovský symbolický význam. I díky vlivné knize Dee Browna „Pohřběte mé srdce u Wounded Knee“ se v povědomí veřejnosti zakořenila představa, že masakr znamenal „konec“ dějin a kultury původních obyvatel Ameriky – definitivní vítězství kovbojů a evropských osadníků nad indiány. Podle tohoto výkladu pak původní obyvatelé už jen tiše živořili v chudobě a bezvýznamnosti na rezervacích.

Navzdory veškerému úsilí americké vlády však indiáni ani jejich kultura nikdy zcela nezmizeli. Dějiny původních obyvatel Ameriky neskončily u Wounded Knee – a následující kapitoly vyprávějí, co se dělo dál.

V roce 1824 zřídila vláda Spojených států Úřad pro indiánské záležitosti (Bureau of Indian Affairs, BIA). Ačkoli k bitvě u Wounded Knee Creek tehdy zbývalo ještě mnoho desetiletí, řada kmenů už měla s federální vládou uzavřené mírové smlouvy. Ty vymezovaly hranice jejich území a zaručovaly jim každoroční finanční kompenzace.

BIA se stala správcem těchto plateb a prostředníkem ve vztazích vlády se stovkami indiánských kmenů. Skutečné zájmy kmenů však úřad jen zřídka stavěl na první místo. Jednou z nejhorších politik, které prosazoval, byl systém indiánských internátních škol.

Na základě zákona z roku 1891, který vládním úředníkům umožňoval násilně odebírat indiánské děti z rezervací, začala BIA děti – některým byly sotva čtyři roky – doslova unášet z rodin. Posílali je stovky kilometrů daleko do internátních škol na východě země. Cílem bylo zpřetrhat jejich vazby na vlastní kmenovou kulturu a vnutit jim euroamerický způsob myšlení, víry a chování.

Šlo o dlouhodobou strategii, jak ovládnout budoucí generace indiánů, maskovanou jako „humanitární“ snaha zachránit je před chudobou rezervací. Celkem vláda provozovala zhruba stovku internátních škol, většinou podle vzoru Indiánské průmyslové školy v Carlisle v Pensylvánii.

Carlisle, založená roku 1879, prosazovala krajně tvrdou asimilační politiku. Aby se zavedl vojenský řád a disciplína, musely děti nosit západní oblečení a nechat si ostříhat vlasy nakrátko. Pro Lakoty z Velkých plání byl takový střih symbolem hlubokého smutku, a mnoho lakotských dětí při stříhání hlasitě plakalo.

V Carlisle bylo studentům zakázáno mluvit rodnými jazyky – směli používat pouze angličtinu. Ti, kdo zákaz porušili, dostávali tresty, například jim vychovatelé myli ústa mýdlem. Za jiné přestupky následovalo bití.

Carlisle také zavedla hanebný precedent v podobě potlačování tradičních indiánských genderových rolí. V řadě indiánských kultur měly ženy vysoké postavení a zastávaly významné funkce. U Cherokeeů například nebylo neobvyklé, že ženy byly válečnicemi, náboženskými vůdkyněmi či náčelnicemi. V Carlisle však trvali na tom, že „správné“ místo ženy je doma a v kuchyni. Dívky se proto učily především šít, vařit a uklízet.

Naštěstí byly koncem 30. let 20. století povinné internátní programy postupně ukončeny. Přesto měly i jeden nezamýšlený pozitivní důsledek: tím, že v jedné škole shromažďovaly děti z různých – často i vzájemně nepřátelských – kmenů, přispěly k formování panindiánské identity. Ta se později stala významnou silou v boji za práva původních obyvatel.