Tento požehnaný kus

Není obvyklé, aby si člověk mohl být jistý, že se nějaké konkrétní datum zapíše do dějin. Datum 23. června 2016 však takovým dnem je. V tento den britští voliči zvolili „Brexit“, tedy odchod Spojeného království z Evropské unie. Ačkoli předvolební průzkumy naznačovaly těsný výsledek, většina odborníků, novinářů i politiků byla výsledkem šokována. Měli však být skutečně tak překvapeni?

Vztah Spojeného království k ostatní Evropě obecně – a k Evropské unii a jejím předchůdcům zvlášť – byl, mírně řečeno, komplikovaný. V tomto shrnutí se vrátíme na konec druhé světové války a podíváme se na vývoj tohoto složitého vztahu. Díky tomu lépe pochopíme, co vedlo k historickým časům, v nichž dnes žijeme.

Dozvíte se mimo jiné, jak koloniální minulost Spojeného království ovlivnila jeho zapojení do evropské spolupráce; jak spor o Egypt formoval vztah Británie s kontinentální Evropou; a jak se prohlubující evropská integrace stala zdrojem politického napětí dlouhá desetiletí před samotným Brexitem.

Na konci druhé světové války se Británie nacházela v jedinečné pozici: byla jedinou evropskou mocností, která úspěšně odolala nacistické invazi, a tuto pozici pak využila k osvobození zbytku kontinentu od fašistické nadvlády. Winston Churchill, odhodlaný zabránit budoucím katastrofám, viděl v evropském sjednocení cestu, jak toho dosáhnout.

Válka, jak Churchill uznával, byla do značné míry důsledkem roztříštěnosti Evropy. Doufal, že staré rivality mezi evropskými státy by mohly být uhašeny, pokud by byly všechny propojeny jak ekonomicky, tak politicky. O sjednocené Evropě snil už od roku 1930, kdy publikoval článek, v němž vyzýval ke vzniku „Spojených států evropských“.

V roce 1946 přenesl Churchill tento sen do Curychu, kde pronesl významný projev, jímž své myšlenky představil zbytku kontinentu. Prvním krokem jeho plánu bylo vytvoření Rady Evropy, která by nezasahovala do národní suverenity, ale sloužila by jako fórum pro prohlubování vazeb mezi evropskými státy. Francouzští a němečtí vůdci byli tomuto plánu obzvlášť nakloněni a inspiroval je k dalším společným krokům.

Churchill však po porážce ve volbách v roce 1945, kdy konzervativce vystřídala Labouristická strana, nemohl svůj evropský plán v Británii prosadit. Labouristé se stavěli proti „evropskému supranacionalismu“ obsaženému v Churchillových představách a dávali přednost mezinárodnímu – spíše než regionálnímu – přístupu k evropské politice. Tento širší rámec zahrnoval vznik NATO a poskytování hospodářské pomoci Evropě prostřednictvím amerického Marshallova plánu.

V následujících letech Británie nadále odmítala plány na hlubší evropskou integraci. Francie a západní Německo proto pokračovaly bez ní a v roce 1950 vytvořily Evropské společenství uhlí a oceli (ESUO). ESUO fungovalo jako společný trh, k němuž se připojily také Itálie, Belgie, Lucembursko a Nizozemsko. Vstupem do ESUO se tyto státy vzdaly části svých suverénních pravomocí ve prospěch nadnárodní evropské autority. ESUO se tak stalo první verzí toho, co se později vyvinulo v moderní Evropskou unii.

V roce 1951 byli Churchill a jeho Konzervativní strana znovu zvoleni do vlády, ale myšlenka evropské jednoty už nebyla hlavní prioritou. Přednost nyní dostávalo partnerství se Spojenými státy.

Poté, co Británie vyslala 15 000 vojáků na pomoc Američanům v korejské válce, chtěla si zajistit, že Spojené státy pomohou držet Sovětský svaz pod kontrolou ve východní Evropě. Tato úzká spolupráce však vytvářela konfliktní zájmy – mimo jiné právě v otázce evropského sjednocení. Aby Británie udržela Sověty na uzdě, potřebovala pokračovat ve financování Marshallova plánu a podporovat přítomnost amerických vojáků v Evropě. Spojené státy na oplátku očekávaly, že Británie bude stát v čele výzvy k evropské jednotě.

To pro Británii představovalo zásadní dilema. Začala se obávat, že sjednocená Evropa povede ke dvěma věcem, z nichž měla strach: ke ztrátě jejího jedinečného vlivu ve Washingtonu a ke stažení amerických vojsk z kontinentu. S těmito obavami se Británie držela stranou, pokud šlo o evropskou integraci.

Geopolitická krize však Británii přiměla svůj postoj přehodnotit. V roce 1956 Egypt znárodnil Suezský průplav, což vyvolalo velké rozhořčení v Británii a ve Francii, které si v regionu po desetiletí nárokovaly zvláštní postavení. Když Británie zvažovala, jak na tuto krizi reagovat, ukázalo se, že existuje ještě jeden zásadní problém: Spojené státy odmítly poskytnout Británii vojenskou i ekonomickou pomoc, a fakticky ji tak ponechaly napospas osudu.

Operace proti Egyptu se ukázala jako příliš nákladná a bez americké podpory byla Británie nucena od zásahu ustoupit. V očích zbytku světa tak působila jako hluboce oslabená mocnost. Suezská krize tak znamenala začátek konce britského koloniálního impéria a přiměla Británii znovu si uvědomit výhody, které by jí mohlo přinést připojení k rostoucí evropské rodině.