Tělo není omluva

Média jen prohlubují naši obsesivní závislost na vzhledu. Ať už sledujeme jakýkoli typ médií, společenské komentáře k našim tělům jsou neúprosné. Každý den se setkáváme s otázkami typu: „Nejsem moc velký, nebo naopak moc malý?“ „Nejsem moc chlupatý, nebo naopak úplně bez chlupů?“ „Nejsem moc opálený, nebo naopak málo?“ Takové uvažování však není zdravé.

Místo toho, abychom své tělo a jeho domnělé nedostatky popírali, nás tyto myšlenky mají vést k tomu, abychom ho přijali a ocenili jeho jedinečnost. Taylor nabízí osvěžující pohled na to, jak se na své tělo dívat tak, abychom společně mohli pracovat na přetvoření společnosti, která bude rozmanité tvary těl oslavovat, místo aby je zahanbovala.

V tomto shrnutí se dozvíte, co jsou implicitní předsudky, jak funguje „přátelské“ vzájemné zahanbování těl a v jakém věku obvykle začíná stud za vlastní tělo.

Když mluvíme o tom, jak se mít rád a jak mít rád své tělo, možná vás napadne, že klíčovou roli hraje sebeúcta. Druh sebelásky, o kterém autorka mluví – radikální sebeláska – však není totéž co sebeúcta.

Radikální sebelásku si můžeme představit jako tropický ostrov, na kterém může sebeúcta vzkvétat. Loď sebeúcty je poháněna vánkem vůle a ega přes oceán, ale pokud zůstaneme jen u těchto ideálů, loď snadno narazí na útesy. Stačí si vzpomenout na všechny arogantní a sobecké lidi na světě, které popisujeme jako sebevědomé a velmi spokojené sami se sebou. I když mohou mít vysokou sebeúctu, ještě to neznamená, že ztělesňují lásku.

Příkladem může být tehdejší prezident Spojených států Donald J. Trump. Z jeho chování rozhodně nevyplývá, že by mu chyběla sebedůvěra nebo sebeúcta. Jeho ego, přehnaná sebedůvěra a nedostatek laskavých hodnot však mohou zemi přivést do potíží.

Radikální sebeláska je navíc víc než pouhé sebepřijetí. Vzpomeňte si na chvíle, kdy jste něco jen „vzali na vědomí“ a smířili se s tím. Byly tyto okamžiky nějak zvlášť příjemné nebo inspirující? Pravděpodobně ne. Taylor si vybavuje dobu, kdy její matka dávala k večeři do trouby mražené koláče. Ačkoli tuto mdlou večeři přijala, nijak zvlášť ji to nenadchlo ani neinspirovalo.

Pokud jde o to, jak se k sobě chovat s láskou a respektem, můžeme udělat mnohem víc než jen pasivně přijímat, jací jsme. V následujících kapitolách se dozvíte, jak zlepšit postoje, které máte sami k sobě i k ostatním. To bude váš první krok k radikální sebelásce.

Chcete‑li dojít k radikální lásce, musíte začít tím, že budete milovat své vlastní tělo. Jedna věc je jistá: tělo máte. Duše a duchovní energie jsou spíše otázkou víry a spekulací, alespoň prozatím. Vaše tělo je však tady a teď s vámi, a proto dává smysl zaměřit svou sebelásku právě na něj.

Milovat své tělo začíná uvědoměním, že škodlivé myšlenky, které o něm možná máte, nejsou skutečně vaše. Zajímali jste se jako batole o to, že máte „baculatá stehna“? Takové soudy přicházejí zvenčí. Vstoupily do našeho života buď jako poznámky adresované přímo nám, nebo jako komentáře k tělům druhých. Neopírají se o pravdu, ale o společenské konstrukty, které se postupně vkradly do našich myslí.

Láska k vlastnímu tělu je navíc praxí, která prospívá nejen vám, ale i lidem kolem vás. Když své tělo oslavujete a milujete, můžete být vzorem pro své děti, přátele i okolí, aby si také začali svých těl vážit.

Ačkoli radikální sebeláska znamená víc než pouhé přijetí, je přesto důležité pracovat na tom, abyste přijali nejen sebe, ale i ostatní. Začít můžete tím, že se naučíte oceňovat všechny typy těl. Každý člověk má jedinečnou tělesnou konstituci – a to je něco, co si zaslouží oslavu.

V roce 2015 vznikl krátký film „Nebezpečí pudlovské vědy“, který natočila odbornice na poruchy příjmu potravy Dr. Deb Burgard. Představuje absurdní myšlenku, že zdraví psa se posuzuje podle toho, nakolik se podobá pudlovi. Podle takového měřítka by bernardýn vyšel jako extrémně nezdravý. Tento satirický film ukazuje, jak často vnímáme štěstí, zdraví a krásu jako něco, co má jeden univerzální standard, do kterého by se měli vejít všichni.

Slovo „zdraví“ se navíc často používá jako záminka k tomu, abychom mohli kritizovat těla druhých. Ten, kdo někoho shazuje, může tvrdit, že mu jde jen o zdraví přítele. Zdraví však není něco, co by člověk dlužil těm, kdo ho kritizují. Lidé žijící s nemocí nebo s postižením patří k přirozené lidské rozmanitosti a nemusí se měnit kvůli pohodlí či představám ostatních.