Takto vypadá Amerika

Když si většina lidí představí Sněmovnu reprezentantů USA, vybaví se jim bílí muži starší padesáti let. Ilhan Omarová je jiná. Nejenže je ženou, je také ženou jiné barvy pleti a navíc se nenarodila ve Spojených státech. Jako dospívající dívka získala americké občanství poté, co v USA našla útočiště před válkou ve své domovské zemi, Somálsku.

Na cestě od základní školy ve Virginii až k zastupování pátého kongresového obvodu Minnesoty ve Sněmovně reprezentantů se Ilhan naučila mnohem víc než jen anglicky. Jak ukazují následující úryvky, pochopila, proč je pro ni víra důležitá, jak do jejího života moderní ženy zapadá rodina a somálsko‑americká komunita a jak se postavit za lidi, kteří příliš dlouho neměli nikoho, kdo by za ně promluvil.

V tomto shrnutí se mimo jiné dozvíte, proč byla dvanáctiletá Ilhan tak šokovaná, když v New Yorku viděla odpadky na ulicích; jak byla jedno její neuvážené rozhodnutí zlovolně použita proti ní samotnou komunitou; a jak ji senátor Bernie Sanders utěšil v jednom z nejtěžších okamžiků jejího života.

Jako dítě byla Ilhan Omarová drobná. Přesto se dokázala postavit na vlastní nohy – doslova i obrazně. Ve svém rodném Mogadišu v Somálsku se ve škole často dostávala do rvaček. Navzdory své postavě se nenechala šikanovat a nedovolila, aby si někdo ubližoval jí nebo jiným dětem.

Ilhan nebyla typická somálská dívka. A ani její rodina nebyla typickou somálskou rodinou. Ilhan a její sourozenci vyrůstali bez matky, která zemřela, když byly Ilhan teprve dva roky. Rodina navíc patřila k etnické menšině Benadiri v Mogadišu. Už dávno se naučili, že mezi většinovou společnost úplně nezapadají, a rozhodli se proto žít podle vlastních pravidel. Mimo jiné to znamenalo vychovávat dívky se stejnými privilegii a odpovědností jako chlapce.

První roky Ilhan byly šťastné. Toto štěstí však netrvalo dlouho. Klíčové sdělení této kapitoly zní: Bezstarostné dětství Ilhan Omarové přerušila občanská válka.

Když bylo Ilhan osm let, vypukla v Somálsku válka prakticky ze dne na den. Jejich dům byl opakovaně zasažen kulkami a granáty a kvůli válce nastal vážný nedostatek potravin. Rodina měla k jídlu jen rýži a fazole. I tak se ale cítili relativně šťastní – patřili k těm, kteří na tom byli stále lépe než mnozí ostatní. V roce 1992, kdy válka propukla naplno, zemřelo přibližně 350 000 Somálců, z nichž mnozí podlehli hladu nebo nemocem.

Když se ozbrojení muži pokusili vniknout do domu, zatímco se rodina ukrývala uvnitř, Ilhanin dědeček pochopil, že z Mogadiša musí odejít. Druhý den ráno se rodina rozdělila a naskládala se do několika nákladních aut přeplněných lidmi prchajícími před násilím. Ilhan odjela se svou těhotnou tetou Fos na jih Somálska. Násilí se však šířilo po celé zemi a brzy byla rodina nucena překročit hranice do severní Keni.

Nakonec skončili v uprchlickém táboře nedaleko keňského města Mombasa, kde se znovu setkali se zbytkem rodiny z Mogadiša. Prostředí bylo bezútěšné, ale alespoň dostávali jídlo a vodu. V táboře měla Ilhan pocit, že je o ni postaráno.

Ani tam však nebyly ona a teta Fos zcela v bezpečí. V táboře se rychle šířily nemoci a brzy její milovaná teta onemocněla malárií. Po několika týdnech nemoci podlehla. Poprvé v životě se Ilhan cítila opravdu rozzlobená a vyděšená z budoucnosti.

Když se Ilhan v uprchlickém táboře v Keni trochu zabydlela, musela si zvyknout na novou realitu: na všudypřítomnou smrt. Každý týden zemřel někdo, koho znala. Zároveň ale poznala, že život obklopený smrtí lidi také sbližuje. Když některým dětem zemřeli rodiče, celá komunita se spojila, aby se o ně postarala. I osmiletá Ilhan pečovala o miminko staré jen několik měsíců.

Přesto dokázala v táborovém životě nacházet i okamžiky radosti. Tajně se protahovala dírami v drátěném plotě, utíkala do nedaleké vesnice a celé hodiny tam s místními dětmi sledovala bollywoodské filmy.

Ne všichni se však s novou situací dokázali smířit. Brzy začal Ilhanin otec snít o lepší budoucnosti jinde. Klíčové poselství této kapitoly je: Ilhan se přizpůsobila životu uprchlice, ale její otec toužil po něčem víc.

Když rodina do tábora dorazila, otec i dědeček působili, jako by chodili v mrákotách. Těžko se smiřovali s tím, co rodinu potkalo. Jednoho dne Ilhan zaslechla jejich rozhovor o budoucnosti. Sníli o tom, že se usadí v Americe, kde se člověk může nakonec stát plnohodnotným občanem.

„Jen v Americe se můžeš nakonec stát Američanem,“ řekl otec. „Jinde se budeme vždycky cítit jako hosté.“

Šance však nebyly velké. Mezi lety 1986 a 1996 uprchlo ze Somálska více než milion lidí, ale do USA jich bylo přijato jen 10 464. Přesto si Ilhanina rodina dokázala zajistit pohovor v nedaleké uprchlické kanceláři. O rok později přišla dobrá zpráva: byli vybráni k přesídlení do Arlingtonu ve Virginii.

Na orientačním programu jim promítli video o životě v Americe. Na záběrech se vlnila pole pšenice, stály domy s bílými plaňkovými ploty a usměvavá rodina seděla u stolu nad největším pečeným kuřetem, jaké kdy Ilhan viděla. Až později jí došlo, že to musela být krocan na Den díkůvzdání. Video naznačovalo, že Amerika je zemí hojnosti.

Cestou do Arlingtonu měla rodina noční přestávku v New Yorku. Když je taxi vezlo městem k hotelu, Ilhan se dívala z okna. Nemohla uvěřit, jak je Amerika špinavá – ulice lemovaly obrovské hromady černých pytlů s odpadky. Vůbec to neodpovídalo tomu, co viděla na orientačním videu.

„Nebuď smutná,“ řekl jí otec. „Najdeme si svou Ameriku.“ Nebylo to naposledy, kdy se Ilhanina očekávání lišila od reality.