Tak dobří, že vás nemohou ignorovat

Pravděpodobně vám někdy někdo řekl, že tajemství úspěchu a štěstí spočívá v tom, abyste „následovali svou vášeň“. Tento slogan opakují bezpočet guruů osobního rozvoje s umělým opálením po celém světě. Je ale tato rada skutečně dobrá? Pokud ano, proč Steve Jobs vybudoval jednu z nejúspěšnějších společností na světě, když jeho osobní vášní bylo stát se zenovým mistrem?

Kniha „So Good They Can’t Ignore You“ (2012) boří „past vášně“ a místo toho se zaměřuje na realističtější a praktičtější způsoby, jak uspět a být ve své kariéře spokojení. Dozvíte se, jak rozvíjet vzácné a cenné dovednosti, které skvělá zaměstnání vyžadují. Zjistíte také, jak tyto dovednosti proměnit v kontrolu a autonomii ve své práci – což je pro pracovní spokojenost nezbytné. A nakonec objevíte, jak najít vlastní poslání: inspirující cíl, za kterým můžete profesně směřovat.

„Hypotéza vášně“, kterou hlásají životní koučové a autoři motivační literatury, nabádá lidi, aby „dělali to, co milují“. Podstata zní: nejprve najděte svou vášeň a smysluplná práce se vám pak sama objeví na dosah ruky. Je ale vášeň skutečně tou správnou cestou?

Za prvé, opravdová vášeň, která se zároveň kryje s reálnými profesními možnostmi, je extrémně vzácná. Když bylo v roce 2002 dotazováno 100 kanadských vysokoškoláků, 84 z nich odpovědělo, že mají nějakou vášeň. Většina z nich však neměla s dostupnými kariérami nic společného – šlo spíše o koníčky, jako je tanec, čtení nebo lyžování. Ve skutečnosti pouze čtyři z těchto 84 studentů uvedli vášně, které měly přímou souvislost s prací nebo vzděláním, například programování.

Za druhé, orientace na vášeň může být nebezpečná. Od 70. let, kdy se „hypotéza vášně“ začala šířit, se stále více lidí snaží následovat své vášně. Jsou přesvědčeni, že by měli dělat pouze práci, kterou milují, a proto častěji mění zaměstnání. Jenže pracovní trh těmto představám nemůže vyhovět. Nemůžeme být všichni profesionálními pivaři nebo básníky, a tak stále více uchazečů končí v zaměstnáních, se kterými nejsou spokojeni.

Statistiky navíc ukazují, že spokojenost s prací v posledních desetiletích skutečně klesla. V roce 2010 bylo se svou prací spokojeno pouze 45 procent dotázaných Američanů, zatímco v roce 1987 to bylo 61 procent. Hledání práce, kterou jste „měli dělat“, tak s velkou pravděpodobností vede k neustálému přeskakování mezi zaměstnáními a k pochybnostem o sobě samých.

Uveďme si příklad Thomase. Thomas byl se svou prací nespokojený. Chtěl se stát zenovým buddhistou, a tak nakonec následoval svou vášeň do kláštera. Svůj příchod popsal jako pocit „opravdového hladu“ a očekávání „úžasného jídla“ – jen aby zjistil, že ho toto „jídlo“ neuspokojilo. Přestože byl ve své zenové praxi úspěšný, nic zásadního se nezměnilo: stále měl starosti a úzkosti. Poznal, že cesta vášně štěstí negarantuje.

Vášeň je vzácná a honba za prací, kterou budete „milovat“, často vede spíše k neštěstí a nespokojenosti.

Zdá se, že najít vášeň a poté si kolem ní vybudovat kariéru není cestou k úspěchu. Jak tedy dosáhnout spokojenosti v tom, co děláte?

Jedna odpověď spočívá ve zkušenosti. Průzkum mezi administrativními asistenty na vysokých školách ukázal, že právě zkušenost byla klíčovým faktorem jejich spokojenosti. Ačkoli se práce asistenta může zdát nudná, jejich odpovědi na otázku, jak svou práci vnímají, se výrazně lišily. Třetina ji považovala za pouhé zaměstnání – způsob, jak zaplatit účty. Další třetina ji označila za kariéru, tedy cestu k něčemu lepšímu. Poslední třetina ji vnímala jako povolání, nedílnou součást svého života a identity.

Platilo přitom, že čím více zkušeností asistent měl, tím pravděpodobněji si svou práci užíval a považoval ji za povolání. Vášeň tedy často přichází až s časem: je mnohem pravděpodobnější, že budete spokojeni s tím, co děláte, když se v tom stanete dobří, získáte pocit vlastní účinnosti a vybudujete si silné vztahy se spolupracovníky.

Zkušenost ale není jediným faktorem pracovní spokojenosti. Dalším je odbornost. Když v něčem dosáhnete vysoké úrovně, je mnohem pravděpodobnější, že si k tomu vytvoříte vášnivý vztah.

To potvrzuje i teorie sebedeterminace. Tato vědecká teorie identifikuje tři základní faktory, které vyvolávají vnitřní motivaci – a ta je spojena s vyšší úrovní pracovní spokojenosti. Těmito třemi faktory jsou: autonomie – pocit, že máte kontrolu nad svým dnem; kompetence – pocit, že jste v tom, co děláte, dobří; a vztahovost – pocit propojení s ostatními lidmi.

Být autonomní a kompetentní znamená dosáhnout v daném oboru určitého mistrovství. K tomu nepotřebujete předem danou vášeň, ale ochotu tvrdě pracovat na tom, abyste tohoto mistrovství dosáhli.

Nedělejte tedy nutně to, co milujete. Naučte se milovat to, co děláte – tím, že v tom získáte mistrovství, autonomii a kvalitní vztahy.