Tajemství explodujících zubů

V dnešní době většina z nás považuje špičkovou lékařskou péči za samozřejmost – a sotva se nad tím pozastaví. Ať už jsme v nemocnici kvůli rutinnímu vyšetření, nebo kvůli operaci, která nám může změnit život, spolehlivou, hygienickou a odbornou péči bereme téměř jako jistotu. Ne vždy tomu tak ale bylo.

Historie ukazuje, že zrod moderní medicíny provázela řada mylných představ, pověr a zbytečných omylů. Od chirurgických zákroků, které ve skutečnosti zvyšovaly riziko úmrtí, až po „léčebné“ postupy stejně absurdní jako neúčinné – dějiny medicíny propojují utrpení, vytrvalost i humor do jednoho fascinujícího vyprávění.

V této kapitole se setkáte s příběhy, které vás přesvědčí, že je opravdu štěstí žít v jednadvacátém století. Od lékařských klamů po záhadné diagnózy – tyto historky vás přimějí v duchu poděkovat za pokrok moderní medicíny.

Malé varování předem: oddíl 5 popisuje obzvlášť krvavou scénu a obsahuje citlivý, případně spouštějící obsah.

Dozvíte se mimo jiné, co přimělo námořníka začít jíst nože, jak smrt čínského dělníka navždy změnila anglickou chirurgii a proč jeden britský lékař osmažil hlavu hraběte.

Když se v roce 1893 poprvé objevila Mezinárodní klasifikace nemocí, uváděla 161 samostatných diagnóz. Desáté vydání, publikované o sto let později, jich obsahovalo už přes 12 000. Tento obrovský nárůst dobře ilustruje jeden z hlavních problémů, kterým lékaři v minulosti čelili. Před tváří zmatené a neznámé směsi příznaků často museli léčit nemoci, které ještě ani neměly jméno.

Vezměme si případ pennsylvánského zubaře W. H. Atkinsona, který do časopisu Dental Cosmos napsal o znepokojivém jevu, s nímž se opakovaně setkával. Během svých čtyřiceti let praxe tvrdil, že několikrát ošetřoval pacienty s explodujícími zuby.

Zpočátku byli tito lidé paralyzováni nesnesitelnou bolestí zubů. Ta byla tak silná, že se jeden muž marně snažil najít úlevu tím, že si ponořil hlavu do nedalekého pramene. Nakonec se v každém z těchto případů stalo něco zvláštního: zub náhle vypadal, jako by explodoval. Svědci slyšeli hlasitý zvuk připomínající „výstřel z pistole“ a zub se v tu chvíli rozpadl na kusy. Spolu s tím bolest ustoupila.

Atkinson byl zmatený – a nebyl jediným zubařem, který se s tímto podivným stavem setkal. Kniha z roku 1874 Patologie a terapeutika stomatologie také popisuje případ ženy, jejíž zubní bolest skončila explozí zubu. Síla prasknutí ji prý málem srazila na zem a na nějakou dobu ji zcela připravila o zrak.

Zubní lékaři, kteří tyto případy hlásili, navrhovali různá vysvětlení – všechna však vycházela z představ, které moderní stomatologie mezitím opustila. Objevila se řada teorií: některé vinily chemikálie používané v plom­bách, jiné hromadění elektrického náboje. Žádné z těchto vysvětlení se ale nikdy všeobecně neujalo.

Jednodušší hypotéza říká, že pacienti prostě přeháněli. Zuby se někdy skutečně rozpadnou a jakýkoli nečekaný zvuk ve vlastních ústech musí znít překvapivě hlasitě. Ani tato teorie však není bez potíží: pokud k žádné skutečné explozi nedošlo, proč blízcí svědci tvrdili, že výbuch slyšeli?

Zdá se, že tajemství explodujících zubů musí prozatím zůstat nevyřešeno. Jiná záhady, jak uvidíme, však nakonec dostaly překvapivě jasné vysvětlení.

Pokud sledujete lékařské seriály, je tu jeden motiv, na který se jen tak nezapomíná. Na pohotovost přichází trpící pacient a stěžuje si na neurčitou, ale velmi bolestivou směs příznaků. Vypadá rozpačitě, možná i trochu provinile. A postupně se ukáže proč: nešťastník si zastrčil něco tam, kam to rozhodně nepatří – a teď to nejde ven.

Může se to zdát neuvěřitelné, ale lidé to dělají už velmi dlouho. Krátký pohled do starých lékařských časopisů naznačuje, jak rozšířené tyto typy nehod jsou.

Vezměme si například číslo Philosophical Transactions z roku 1724 – nejdéle vycházejícího vědeckého časopisu na světě – které obsahovalo zprávu chirurga o „vidličce zavedené do konečníku“. Pacientem byl devatenáctiletý truhlářský učeň, který vyhledal lékařskou pomoc po šesti měsících silných bolestí v podbřišku. Při vyšetření lékař zjistil zřetelné zduření „v levém hýždi“, z něhož – k vlastnímu ohromení – postupně vyčnívaly hroty vidličky. Předmět pak poměrně snadno vyjmul. Vidlička měřila šest a půl palce a měla barvenou slonovinovou rukojeť.

Když jeden rozhořčený příbuzný požadoval vysvětlení, mladík přiznal, že se snažil vyřešit zácpu, ale vidličku nešťastně pustil a už ji nedokázal vytáhnout.

Bohužel pro přepracované lékaře existují i jiné, mnohem běžnější cesty, jimiž cizí předměty do těla pronikají. Tou nejčastější jsou ústa, jak se na přelomu osmnáctého a devatenáctého století přesvědčil americký námořník John Cummings.

Jedné opilé noci se Cummings rozhodl napodobit francouzského artistu, kterého viděl, jak předstírá polykání nožů. Cummings však zjevně nepochopil, jak trik funguje. Místo předstírání skutečně spolkl několik kapesních nožů svých přátel.

Ačkoli tu noc přežil, jeho příběh neskončil dobře. Během několika následujících let spolkl celkem 35 nožů. Tento nebezpečný „párty trik“ nakonec poškodil jeho vnitřní orgány natolik, že už nebylo cesty zpět. Cummings zemřel v péči lékařů.