Tady je místo, kam patříte

Jste spokojení ve městě, ve kterém právě žijete? Nebo zvažujete jiné možnosti a doufáte, že najdete to jedno místo, které vám padne jako ulité – krásné město či vesnici, kde je takový klid nebo ruch, jaký si přejete, kde jsou sousedé milí a otevření a kde máte prostor věnovat se všem svým oblíbeným koníčkům?

Možná ale nemusíte hledat daleko a široko. Pokud tomu dáte šanci, můžete z téměř jakéhokoli města nebo vesnice udělat skutečný domov. Jakmile budete ochotni do toho vložit trochu úsilí, zjistíte, že i ve vašem městě se skrývá spousta úžasných příležitostí.

Následující kapitoly vám ukážou, jak začít. Dozvíte se mimo jiné, proč může být váš každodenní život náročnější než život stíhacího pilota, proč město nepoznáte zpoza volantu auta a proč se někteří lidé díky dobrým sousedským vztahům cítí méně nemocní.

Máte pocit, že jste neustále v pohybu, stěhujete se z města do města a nedokážete se nikde usadit? Nejste v tom sami. Jen ve Spojených státech se každý rok přestěhuje zhruba 36 milionů lidí – často za novými pracovními příležitostmi.

Práce je ale jen jedním z mnoha důvodů, proč se lidé rozhodují změnit adresu. Za všemi těmito důvody se skrývá jedna společná věc: naděje. Lidé se stěhují s vírou, že jinde najdou lepší život.

Stěhování totiž na první pohled nabízí možnost začít znovu s čistým štítem. Mnozí mění město proto, že mají pocit, že za sebou nechávají příliš mnoho neúspěchů – zklamaná přátelství, nesnesitelné závazky nebo neuspokojivé zaměstnání. Všechno se to nakonec sbíhá k jedinému: lidé očekávají, že někde jinde budou šťastnější, a své štěstí spojují s konkrétním místem na mapě.

Výsledkem je, že se stěhují v honbě za štěstím. Ve skutečnosti ale většina z nás touží po něčem jiném: chceme se někde opravdu cítit doma.

Člověk má přirozenou potřebu vytvářet si hluboké pouto k místu, kde žije, a ztotožnit se s ním. Tomuto vztahu se říká „vazba k místu“. Poznáte ji třeba podle toho, že když se vrátíte do rodného města, s úlevou si povzdechnete: „Je dobré být doma!“

Silné pouto k vašemu městu posiluje pocit bezpečí a spokojenosti – a může prospívat i vašemu zdraví. Lidé, kteří jsou spokojení tam, kde žijí, a mají rádi lidi kolem sebe, mají nižší riziko srdečního infarktu nebo mrtvice.

Ironií je, že právě zvyk utíkat jinam a hledat štěstí někde jinde často brání lidem najít to, po čem skutečně touží: místo, které se jim stane domovem.

Autorka této knihy se rozhodla tento začarovaný kruh prolomit. Místo aby se znovu stěhovala do jiného města, zkusila se zamilovat do toho, ve kterém už žila. V následujících kapitolách se dozvíte, jak na to.

Prvním krokem k tomu, abyste si své město zamilovali, je poznat ho opravdu důvěrně. A nejlepší způsob, jak to udělat, je vyrazit pěšky nebo na kole.

Když své město prozkoumáváte tímto způsobem – zejména po vedlejších ulicích a s ochotou občas trochu zabloudit – vytváříte si podrobnou mentální mapu svého okolí. Jak se po městě pohybujete, začnete si jednotlivá místa spojovat s konkrétními myšlenkami a bohatými smyslovými zážitky.

Možná pokaždé, když půjdete kolem kavárny ve vaší ulici, vůně čerstvé kávy vyvolá vzpomínku na vaši první návštěvu. Nebo si určitou křižovatku navždy spojíte s rozhovorem, který vám změnil život.

Právě proto jsou chůze a jízda na kole tak důležité. Když řídíte auto, o většinu těchto drobných vjemů přicházíte – sedíte za čelním sklem, soustředíte se na dopravu a okolí vnímáte jen zběžně. Vaše mentální mapa se pak vytváří mnohem chudší a méně detailní.

Silná mentální mapa má ještě jednu výhodu: pomáhá vám po městě pohybovat se téměř automaticky. Když se dokážete orientovat bez velkého přemýšlení, začnete se cítit víc jako doma.

Pohyb pěšky nebo na kole navíc zlepšuje fyzickou kondici, a tím i celkovou náladu – a když se cítíte dobře, vnímáte pozitivněji i své okolí. Lidé, kteří pravidelně chodí, bývají spokojenější se svým životem, jsou kreativnější a mají více energie. Není divu, že pak své město vidí v lepším světle.

Naopak výzkumy ukazují, že dojíždějící, kteří denně bojují s dopravními zácpami v ranní a odpolední špičce nebo jezdí v přeplněných vlacích, vykazují podle srdeční frekvence a hladiny kortizolu silnější stresovou reakci než například piloti stíhaček nebo policisté čelící rozzuřenému davu. Není tedy překvapivé, že tito lidé své okolí hodnotí mnohem kritičtěji.