Svobodná vůle

Opravdu máte kontrolu nad každým svým jednáním? Je skutečnost, že právě přeskakujete tento text, něco, co jste si vědomě zvolili na základě vlastní, takzvané svobodné vůle? Odpověď zní: ne. Svobodná vůle je iluze a následující kapitoly vysvětlí proč.

Nové poznatky z výzkumu neurověd ukazují, že to, jak každý den myslíme a jednáme, má jen velmi málo společného s naší „svobodnou vůlí“. Nemáme vědomou kontrolu nad tím, co se v nás odehrává, a pokud chceme lépe pochopit, proč děláme to, co děláme, musíme nejprve porozumět tomu, jak funguje naše mysl.

Po přečtení této knihy pochopíte, proč je to váš mozek, kdo má žízeň – ne vy; proč zdánlivě krvežíznivý vrah nevědomě „nevolí“ zabíjet; a proč je konzervativní politická agenda založena na vědeckém omylu.

Představte si následující situaci: uvědomíte si, že máte žízeň, a rozhodnete se nalít si sklenici limonády. Odkud se toto rozhodnutí vzalo? Mnoho lidí by řeklo, že jste se pro limonádu rozhodli na základě vlastní svobodné vůle.

O svobodné vůli mluvíme tehdy, když činíme rozhodnutí – tedy vytváříme si vlastní záměr – aniž bychom byli k čemukoli nuceni. Pokud tedy máte chuť na limonádu a nikdo vám nevyhrožuje smrtí, pokud si ji nedáte, zdá se, že uplatňujete svobodnou vůli.

Ve skutečnosti jste se však pro tu sklenici limonády nerozhodli – alespoň ne vědomě. Možná jste pocítili žízeň, ale to je biologická funkce, kterou nemůžete přímo ovládat. A proč zrovna limonáda? A proč právě teď? Taková rozhodnutí nevznikají v naší vědomé mysli. Nevíme, co se chystáme udělat, dokud to skutečně neuděláme.

Výzkumník Benjamin Libet ve svých experimentech zjistil, že dokáže zaznamenat aktivitu v určitých částech lidského mozku, která předchází samotnému pohybu – a to ještě předtím, než si účastníci uvědomí, že se rozhodli pohnout. Zatímco si účastníci mysleli, že své pohyby ovládají vědomě, jejich mozek už o pohybu rozhodl dříve, než si to uvědomili.

To znamená, že skutečné důvody našich činů a rozhodnutí nám zůstávají skryté. Jediný způsob, jak bychom mohli mít plnou kontrolu nad svými rozhodnutími, by byl ten, že bychom ovládali veškerou aktivitu svého mozku.

Pocit, že máme své myšlenky a chování pod kontrolou, je iluze. Naše myšlenky jsou určovány hlubokými biologickými procesy, které jednoduše ovládat nemůžeme – například naší genetickou výbavou.

Představte si to takto: ovládáte miliony bakterií ve svém těle? Vůbec ne. Proč bychom tedy měli předpokládat, že neseme plnou odpovědnost za podobně složitou a do značné míry náhodnou soustavu procesů, které probíhají v našich mozkových strukturách?

Pokud jsou naše myšlenky a činy určovány procesy v mozku, které nemůžeme ovládat, znamená to, že bychom měli jen ležet na gauči a nic nedělat? Ne tak docela.

Máme totiž vědomí a dokážeme myslet cíleně. Když si uvědomíte, že vás bolí záda, možná se podvědomě zavrtíte na židli, abyste si ulevili. Podvědomě však nedokážete naplánovat návštěvu fyzioterapeuta – to je vědomé rozhodnutí, které musíte učinit.

Pokud si tedy uvědomíme nějaký pocit, například bolest, může nás to motivovat k určitému jednání. Ani to však ještě není svobodná vůle v pravém slova smyslu. Mechanismus, který vede od uvědomění si bolesti k rozhodnutí navštívit lékaře, je stále z velké části záhadou. Bolest jste si nezpůsobili vědomě; vědomě jste také „nevytvořili“ myšlenku, že byste měli vyhledat pomoc. Tyto myšlenky se v naší mysli jednoduše objeví.

Přesto však určitý druh kontroly vykonáváme. I když jsou naše činy předurčeny biologickými mechanismy, naše volby stále hrají roli. Například možná nevíte, proč jste dali přednost limonádě před vodou, ale přesto na tom, že jste ji zvolili, záleží.

Musíme si také uvědomit, že naše volby mají vážné důsledky pro svět kolem nás, i když je vědomě „nevytváříme“. Není cílem začít vnímat každého člověka na ulici jen jako shluk atomů, který prochází sérií podvědomě řízených pohybů.

Zbavení se iluze svobodné vůle by nás nemělo vést k fatalismu. Místo přesvědčení, že je vše mimo naši kontrolu, je užitečnější zaměřit se na to, co v životě ovlivnit můžeme.

Vezměme si například kurzy sebeobrany. Nedávalo by smysl učit sebeobranu tak, že bychom zdůrazňovali, že útočník je jen obětí vlastních podvědomých duševních procesů. I kdyby to do určité míry byla pravda, klíčové je naše rozhodnutí bránit se – právě to je v dané situaci podstatné.