Svoboda volby

Dnes mnoho lidí věří, že vlády by měly určovat ceny nebo regulovat nabídku zboží na trhu. To je však mylná představa – ve skutečnosti vládní zásahy narušují fungování trhu. Když stát do trhu vstupuje, zkresluje cenové signály, které spotřebitelům sdělují skutečnou hodnotu zboží a služeb.

Typickým příkladem je nedostatek benzinu v 70. letech, kdy vláda omezila ceny, které si čerpací stanice směly účtovat, aby benzin zůstal „dostupný“. Přímým důsledkem byl nápor lidí, kteří začali tankovat víc, než obvykle, což vedlo k růstu poptávky a ještě většímu nedostatku. Protože se cena v reakci na nedostatek přirozeně nezvýšila, jako by tomu bylo na svobodném trhu, spotřebitelé neměli důvod šetřit nebo hledat alternativy k benzinu. Vláda tak situaci jen zhoršila.

Bez správné ceny, která spotřebitelům předává informace, nejsou lidé schopni rozhodovat se, jak své peníze utratit co nejefektivněji. Ačkoli to může znít paradoxně, nejlepším způsobem, jak zajistit efektivní fungování trhu, je nechat ho na pokoji. Trh pak tvoří jednotlivci, kteří dobrovolně sledují vlastní zájmy.

Pouze tehdy, když jsou hlavními aktéry na trhu jednotliví spotřebitelé, se může skutečná hodnota zboží a služeb – daná nabídkou a poptávkou – správně promítat do cen.

Jeden z nejznámějších příkladů takové spontánní, dobrovolné činnosti pochází dokonce z oblasti mimo ekonomiku: je jím vývoj jazyka. Jazyk se vyvíjel zdola, bez centrálního řízení. Lidé spolupracovali, protože bylo v zájmu jednotlivců i celé společnosti sdílet a vytvářet společný komunikační systém. Když lidé volně „obchodovali“ slovy, profitovaly z toho obě strany – nebylo zapotřebí žádné centrální kontroly ani plánování.

Když se vlády pokoušejí řídit části ekonomiky, často vycházejí z dobře míněného předpokladu, že mohou vyrovnat ekonomické podmínky a učinit společnost spravedlivější. Tím, že ekonomiku ovládají, však ve skutečnosti ovládají lidi, kteří v ní působí. A protože možnost rozhodovat o tom, jak utratíte své vlastní peníze, je pro lidskou svobodu zásadní, vedou vládní zásahy nakonec k méně spravedlivé společnosti.

Je to vidět například na clech, která mají „chránit“ pracovní místa a zaměstnance před „nespravedlivou“ konkurencí. Tato cla poškozují jednotlivce, protože omezují výběr spotřebitelů. Zvyšují náklady na každodenní zboží a brání vstupu firem, které by mohly nabídnout levnější alternativy. Výsledkem je menší výběr a vyšší ceny.

Nakupovat od nejlevnějšího dodavatele a prodávat za nejvyšší možnou cenu je v zájmu každého jednotlivce. Když vám vláda tyto možnosti bere, omezuje tím vaši osobní svobodu.

Stát může tvrdit, že voliči si přejí určitá ekonomická opatření. Po volbách však vlády často utrácejí peníze daňových poplatníků způsoby, které mohou být v přímém rozporu s vašimi vlastními preferencemi. Kromě jednorázového hlasování ve volbách nemáte prakticky žádný vliv na to, jak vláda s vašimi penězi naloží. Rozhoduje za vás – a vaše osobní svoboda je opět omezena.

Historicky platí, že čím větší prostor má tržní hospodářství, tím více individuální svobody lidé mají. Porovnejme Indii v roce 1947 a Japonsko v roce 1867. V těchto letech umožnily zásadní politické změny oběma zemím pokusit se o rychlé rozšíření jejich ekonomik.

Japonsko zrušilo feudální strukturu, rozšířilo sociální i ekonomickou svobodu a začalo se spoléhat na volný trh. Indie naopak zvýšila daně, silně omezila podnikání a začala regulovat mzdy i ceny. Zatímco Japonsko nechávalo o vývoji rozhodovat efektivitu, Indie se spoléhala na byrokratické plánování. Výsledek byl jednoznačný: Japonsko vzkvétalo a jeho svobodnější obyvatelstvo bohatlo, zatímco indická ekonomika stagnovala a většina obyvatel zůstávala chudá.

Na počátku dvacátého století si velké banky ve Spojených státech vytvořily systém, který měl omezit škody způsobené bankovními krizemi. Fungoval následovně: když se ekonomika začala otřásat, klienti se hrnuli do bank, aby si vybrali své vklady, což vyvolávalo paniku a krizi prohlubovalo. V reakci na to se zdravé banky spojily, poskytovaly půjčky nestabilním institucím a omezovaly množství hotovosti, které bylo k dispozici k výběru. Ačkoli tato strategie měla určité negativní dopady na zaměstnance i podniky, účinně bránila masovým výběrům vkladů a typická krize trvala jen několik měsíců.

Po sérii bankovních panik na počátku 20. let však zesílil politický tlak na vládní zásah a vznikl Federální rezervní systém (Fed). Tato centrální banka mohla v době krize půjčovat komerčním bankám tím, že tiskla nové peníze nebo si sama půjčovala. Fed okamžitě vzbudil důvěru bankéřů i veřejnosti, protože lidé předpokládali, že jejich banky a vklady budou vždy chráněny.

Zpočátku Federální rezervní systém některé krize ve 20. letech skutečně zmírnil tím, že problémovým bankám poskytoval likviditu. Když však přišla Velká hospodářská krize, postupoval zcela opačně, než se očekávalo. Po krachu akciového trhu v roce 1929 Fed nepeněžní zásobu nerozšířil, ale naopak začal množství peněz v oběhu snižovat.

Banky, zvyklé spoléhat na nouzové půjčky od Fedu, neomezovaly své závazky a chovaly se, jako by se nic nedělo. Očekávaly, že Fed opět poskytne pomoc. Když se tak nestalo, ocitly se ve vážných potížích. V letech 1930 až 1934 proto došlo k sérii ničivých bankovních panik a celá krize trvala deset let.