Svět podle Star Wars

Ať už jste filmy Star Wars viděli, nebo ne, téměř jistě jste o nich slyšeli a pravděpodobně znáte některé postavy a artefakty z této franšízy: malého mistra Jedi Yodu s jeho obrácenou syntaxí, světelné meče se svištivým zvukem, zlého Dartha Vadera s těžkým dechem a slavným výrokem „Luke, já jsem tvůj otec.“ To jsou jen některé z nejznámějších odkazů. Existuje jich mnohem víc – některé slouží jako úvod k vtipům, jiné jsou připravené k citování oddanými fanoušky.

Ale vždyť je to všechno jen fikce, že? A co nám vlastně fikce může říct o světě, ve kterém žijeme? Jak se ukazuje, docela dost. Podívejme se tedy, co přesně se můžeme naučit, když se vydáme na cestu časem a prostorem – zpět do dávné, dávné minulosti, do galaxie, která je daleko, předaleko.

V tomto shrnutí se dozvíte, proč lidé na konci 70. let potřebovali svět, jako jsou Star Wars, do něhož by mohli utéct; jak lze Star Wars chápat jako analogii světových náboženství; a proč je svoboda volby hlavní myšlenkou, kterou si z filmů Star Wars odnášíme.

Star Wars se staly tak vlivnými a ikonickými – se svým sci‑fi světem plným výrazných postav a slavných hlášek –, že se někdy zdá, jako by tu byly odjakživa. Byl však čas, kdy byly Hvězda smrti nebo Wookieové jen neurčité nápady v hlavě jejich tvůrce George Lucase.

Na počátku sedmdesátých let byly tyto představy skutečně velmi mlhavé. Když Lucas poprvé mluvil o natočení filmu Star Wars, měl jen základní premisu: hrdiny měli být mimozemšťané a padouchy lidé. Ačkoli je to zajímavý výchozí bod, má jen pramálo společného s filmem, který dnes známe, a s trojicí lidských hlavních postav: Lukem, Leiou a Hanem Solem.

Stejně jako mnoho jiných snímků prošel i první film Star Wars, Nová naděje, řadou verzí, než se dostal na plátno. Lucas nakonec napsal čtyři různé scénáře, než dospěl k tomu, podle nějž vznikl film, který je dnes tak známý a milovaný. A to šlo jen o jeden film – rozhodně ne o detailně promyšlený příběh rozprostřený přes dvě trilogie, s třetí, která je stále ve vývoji.

Dokonce ani ikonické dějové zvraty z pozdějších filmů, jako odhalení, že Darth Vader je Lukův otec, nebo že Luke a Leia jsou dvojčata, na začátku neexistovaly. Mnoho let poté, v rozhovoru s tvůrci televizního seriálu Ztraceni, Lucas přiznal, že v době uvedení prvního filmu netušil, kam se příběh bude ubírat. Odhalení, která dnes považujeme za nedílnou součást mytologie Star Wars, byla ve skutečnosti výsledkem společných brainstormingových sezení Lucase a jeho scenáristů.

Je rozšířeným omylem, že slavní tvůrci jako Lucas přivádějí na svět fikční světy, které jsou od počátku plně utvořené a do detailu naplánované; můžeme tomu říkat mýtus tvůrčího předvídání. Takto ale kreativita ve skutečnosti nefunguje. Tvůrčí proces je o otevřenosti a nejistotě – o tom, že se necháme vést nápady, které se objevují cestou.

S ohledem na to, jak nesmírně populární se Star Wars staly, by se mohlo zdát, že tvůrci od začátku věděli, že mají v rukou hit. I to je ale mylná představa. Ve skutečnosti si většina lidí zapojených do projektu myslela, že film propadne.

První Star Wars však měly dva obrovské trumfy: načasování a štěstí. V roce 1977 panovala ve Spojených státech poměrně pochmurná nálada. Lidé se stále vzpamatovávali z atentátů na Malcolma X a Martina Luthera Kinga mladšího i na oba Kennedyovy. K tomu se přidávala recese, rostoucí terorismus a napětí studené války.

Publikum potřebovalo velké, povznášející umělecké dílo, které by lidi spojilo a posílilo pocit sounáležitosti. A právě to Star Wars nabídly. Obrovské vesmírné lodě, komičtí droidi a souboje se světelnými meči umožnily lidem na chvíli zapomenout na každodenní starosti a prostě se bavit. Navíc byli hrdinové a padouši jasně a srozumitelně vymezeni, takže – na rozdíl od tehdejšího politického klimatu – se všichni mohli bez potíží shodnout na tom, kdo jsou „ti dobří“ a kdo „ti zlí“.

Star Wars oslovily téměř každého, a právě to bylo klíčem k jejich trvalému úspěchu. V lidech je přirozená tendence mít rádi to, co mají rádi ostatní: takový konsensus nám umožňuje cítit se propojeni s ostatními a sdílet společný zážitek. To může vést k jevu zvanému kaskáda popularity – když se něco stane velmi populárním a jeho popularita se dál sama posiluje, protože lidé chtějí být součástí tohoto trendu.

Mluvíme také o síťovém efektu: čím více lidí něco používá, tím je to cennější. Výborným příkladem je Facebook – hlavním důvodem, proč ho lidé používají, je to, že ho používá spousta dalších. Star Wars i dnes zažívají kaskádu popularity. Když byl zveřejněn první trailer k filmu Star Wars: Síla se probouzí, překonal rekordy tím, že byl během 24 hodin zhlédnut 88 milionkrát. Je zřejmé, že lidé stále chtějí být součástí tohoto fenoménu.