Svět, jaký je

Ben Rhodes stál po boku Baracka Obamy po celou dobu – od prezidentské kampaně v roce 2008 až po inauguraci Donalda Trumpa – a zastával řadu rolí: byl autorem projevů, poradcem pro národní bezpečnost, „holkou pro všechno“ i přítelem. Tyto úryvky vyprávějí příběh Obamova prezidentství z Rhodesovy perspektivy.

Od budování podpory pro íránskou jadernou dohodu až po vedení tajných jednání s kubánskou vládou Rhodes vysvětluje, jak se Obamova administrativa snažila využít zahraniční politiku k tomu, aby ve světě prosadila něco dobrého – navzdory překážkám, jako je hyperpartizanství americké politiky a často zkostnatělý, konzervativní washingtonský aparát. Rhodes se také zabývá některými obtížemi, jimž americká vláda čelila tváří v tvář dezinformačním kampaním financovaným Ruskem a politické kultuře, která je stále méně založená na respektu k faktům a pravdě.

V následujících úryvcích se podíváme na některé vrcholy i pády práce v Obamově Bílém domě. Na této cestě zjistíte mimo jiné, jak se Obama málem dopustil citace Adolfa Hitlera v projevu před obrovským publikem v Berlíně, proč mu jeho výchova poskytla nuancovaný pohled na americkou moc a jak vnímal své setkání s nově zvoleným prezidentem Donaldem Trumpem.

Když Barack Obama v roce 2007 poprvé kandidoval na prezidenta, představoval něco nového. Do kampaně vstoupil jako odpůrce války v Iráku v době, kdy ji téměř všichni ostatní podporovali. Pro mnoho lidí se stal majákem naděje. Používal jazyk, který zněl morálně a autenticky v době, kdy se politika ve Washingtonu zdála být vším možným, jen ne tím.

Obama vedl svou kampaň s příslibem změny. V oblasti zahraniční politiky to znamenalo dělat věci, které se odchylovaly od zavedeného myšlení establishmentu. Například vyzýval k diplomacii s Íránem bez předběžných podmínek. Politická třída ve Washingtonu to – stejně jako cokoli, co se odchylovalo od instinktivní „tvrdosti“ vůči Íránu – považovala za chybu, a to i přesto, že Írán tiše posouval svůj jaderný program kupředu. Obama se však nenechal odradit a v reakci na kritiku své zahraniční politiky prohlásil, s odkazem na katastrofální válku v Iráku, že si nenechá kázat od lidí, kteří podporovali největší zahraničněpolitickou chybu jeho života.

Většina prezidentských kampaní považuje zahraniční politiku za vedlejší téma, které má na volby jen malý vliv – snad s výjimkou veteránů a některých klíčových etnických skupin. Obama ale chtěl, aby jeho kampaň byla jiná. Vědom si vyšších očekávání, která jsou kladena na afroamerického kandidáta, chtěl dokázat, že zvládne mezinárodní diplomacii i požadavky spojené s rolí vrchního velitele ozbrojených sil.

Aby toho dosáhl, vydal se na cestu po klíčových evropských zemích a na Blízký východ – šlo o nezvykle dlouhou odbočku od standardní prezidentské kampaně. Vrcholem turné měl být projev v Berlíně, pronesený na místě dvou ikonických řečí z americké prezidentské historie – Kennedyho slavného „Ich bin ein Berliner!“ a Reaganova „Tear down this wall.“ Projev však málem skončil katastrofou.

Jen několik hodin předtím, než měl Obama vystoupit, přemýšlel autor projevu o klíčové závěrečné větě, která se odkazovala na německé slovo pro „společenství osudu“ – Schicksalsgemeinschaft. Po konzultaci s překladatelem zjistil, že toto slovo bylo názvem známého projevu Adolfa Hitlera. Věta byla na poslední chvíli změněna. Projev, pronesený před obrovským, jásajícím davem, se nakonec stal velkým úspěchem. Ještě silnější než samotná slova, která zdůrazňovala globalismus před nacionalismem, byl obraz afroamerického kandidáta, jenž oslovuje masy lidí na historickém místě.

Jen málo prezidentů mělo svůj původ a pohled na svět tak podrobně analyzován a zároveň tak často mylně vykládán jako Barack Obama. Jeho životní zkušenost i světonázor se výrazně lišily od zkušeností předchozích prezidentů a od zázemí lidí – obvykle bílých mužů – kteří tradičně zastávali vysoké posty v oblasti národní bezpečnosti.

Stačí se podívat na jeho dětství. Narodil se na Havaji, bývalé americké kolonii s pestrým obyvatelstvem, která funguje jako most mezi Spojenými státy a východní Asií. Na konci 60. let také žil v Indonésii, krátce po puči podporovaném USA, který vedl k rozsáhlému násilí a stovkám tisíc obětí – události, o níž se v samotných Spojených státech téměř nemluvilo, ale která v regionu zanechala hlubokou stopu.

Obamův dědeček sloužil během druhé světové války a jeho strýc byl v jednotkách, které osvobodily koncentrační tábor Buchenwald v Německu. Pod vlivem těchto zkušeností vyrůstal Obama s mnohem složitějším pohledem na Ameriku – na její moc a postavení ve světě – než jaký má většina Američanů.

Tento nuancovaný pohled na Spojené státy mu doma někdy přinášel kritiku. Na své první zahraniční cestě jako prezident vystoupil před tureckým parlamentem. Společně s autorem předem probírali, jak se vypořádat s citlivým tématem tureckého zacházení s menšinami. Obama se rozhodl mluvit o tomto problému prostřednictvím paralely s americkým zacházením s menšinami, jako jsou původní obyvatelé a Afroameričané. Ve svém projevu připomněl, že ještě nedávno bylo pro někoho jako on obtížné vůbec volit, natož stát se prezidentem.

Pro Obamu to byl projev vlastenectví. Podle něj je právě schopnost se zlepšovat tím, co činí Ameriku výjimečnou. Doma však projev vyvolal kritiku – že Obama odmítá americkou výjimečnost, že není patriot a že možná dokonce je muslim. Mezi jeho kritiky se tato zahraniční cesta vžila jako „Obamovo omluvné turné“.

Obamův pohled na svět brzy začal vyvolávat napětí i uvnitř jeho vlastní administrativy. Když se rozhodl uzavřít věznici Guantánamo, byl autor pověřen, aby k tomu napsal projev. Na Obamovu žádost návrh obsahoval formulaci, že muslimští vězni v táboře se léta nacházeli v „právním vakuu“. Nikdo z nich nebyl nikdy odsouzen za žádný zločin. Poradci pro národní bezpečnost, kteří projev posuzovali, však s tímto vyjádřením nesouhlasili a chtěli místo toho zdůraznit, že vězni měli více právního zastoupení a ochrany než jakýkoli jiný nepřítel v historii.