Subliminální

Jak se vlastně rozhodujeme? Zda pečlivě zvažujeme všechna fakta a činíme informovaná rozhodnutí? Kniha Subliminální naznačuje něco jiného. Místo toho, abychom byli plně vědomými aktéry, jsme ve velké míře řízeni svým nevědomím. Dominance nevědomé mysli nás může vést k podivným a iracionálním činům – a právě ty vám kniha Subliminální ukáže.

Například zjistíte, že nás pravděpodobněji přitahuje někdo, s kým stojíme na vysokém mostě. Postupným čtením knihy po částech začnete rozumět odpovědím na zásadní otázky – od „proč mám pocit, že jsem výjimečný?“ až po „proč se mi nedaří účinně pracovat se svými emocemi?“

Po tisíciletí filozofové spekulovali o povaze nevědomé mysli. V 18. století například Immanuel Kant navrhl, že naše mysl nevnímá objektivní realitu, ale vytváří si její vlastní verzi. V roce 1900 pak Sigmund Freud předložil vlivnou interpretaci nevědomí. Tvrdil, že nevědomá mysl je často nezdravá a „zkažená“ kvůli potlačovaným incestním touhám a bolestným vzpomínkám.

Tento pohled však neobstál před vědeckou přísností: byl příliš mytologický, snový, iracionální a jako teorie velmi nespolehlivý. Protože bylo tak obtížné proniknout k tajemstvím nevědomé mysli, pozdější výzkum se od tohoto tématu odklonil. Mnoho vědců začalo tvrdit, že lidé jsou podobní zvířatům: složité, ale v zásadě předvídatelné stroje s mozkem fungujícím jako počítač.

V 80. letech 20. století však nový výzkum znovu oživil zájem o nevědomí. Zároveň se objevily nové technologie, které konečně umožnily mapovat organizaci a aktivitu mozku. Funkční magnetická rezonance dovolila neurovědcům sledovat změny prokrvení mozku a jeho strukturu s trojrozměrnou přesností. Z aktivity nervových buněk a spotřeby kyslíku při plnění různých úkolů lze spojovat konkrétní mentální procesy s určitými nervovými drahami.

Díky těmto poznatkům můžeme v porozumění nevědomé mysli udělat velký krok vpřed. Víme, že mozek má tři vzájemně propojené vrstvy. Nejhlubší a evolučně nejstarší je tzv. „plazí mozek“ – zodpovědný za základní funkce, jako je dýchání, příjem potravy a instinkt útěku nebo boje. Sdílíme ho s plazy, obojživelníky, ptáky i rybami.

Nad ním leží složitější „starší savčí mozek“, neboli limbický systém, který řídí nevědomé sociální vnímání a chování. Nejvýše je neokortex, který podporuje cílené jednání a vědomé myšlení. Zároveň se podílí i na nevědomém zpracování zrakových podnětů a na přesných motorických pohybech, například prstů či mimických svalů. U lidí je tato část mozku mimořádně rozvinutá.

Kdybyste uslyšeli hlasitou, nečekanou ránu, pravděpodobně byste okamžitě nadskočili. Děje se to proto, že jakmile vaše podvědomí zaznamená možnou hrozbu, jedná instinktivně, aby vás ochránilo před nebezpečím. Toto subliminální vnímání okolí se u našich předků vyvinulo dávno předtím, než se objevilo plně vědomé uvědomování. Jeho hlavním cílem bylo udržet nás naživu: vyhýbat se hrozbám, nacházet potravu a partnery.

Naše podvědomí shromažďuje data ze všech smyslů a využívá je k naší ochraně. Skvělým příkladem je zrak. Zrakové informace se zpracovávají v části mozku zvané zraková kůra, která pracuje se světlem přicházejícím z očí. I když je však zraková kůra poškozena, podvědomí nám může stále pomáhat. Tento jev se nazývá „slepé vidění“ (blindsight).

Například muž, který po mrtvici oslepl, měl obě zrakové hemisféry mozku zcela zničeny. Jeho oči však stále normálně zachycovaly světlo a jeho podvědomí toho dokázalo využít. Muž vědcům ukázal, že dokáže uhodnout, zda je obličej, který mu ukazují, šťastný, nebo rozzuřený. Také dokázal projít překážkovou dráhou, aniž by do překážek narážel.

Informace, které naše podvědomí ze smyslů přijímá, však nejsou dokonalé. Aby je převedlo do podoby, kterou může vědomá mysl využít, bere surová data a filtruje je. Náš zrak je například značně nedokonalý. Každé oko má slepou skvrnu v místě, kde z něj vystupuje zrakový nerv. Oči navíc několikrát za sekundu nekontrolovaně poskakují. A zrak mimo malou centrální oblast zaostření – přibližně na šířku nehtu při natažené ruce – je tak rozmazaný, jako bychom měli silnou krátkozrakost.

Mohli byste čekat, že si těchto nepravidelností všimneme. Podvědomí však informace z obou očí zpracuje a spojí do stabilního, plynulého obrazu, který pak naše vědomá mysl vnímá jako souvislou realitu.