Stručné dějiny všech, kdo kdy žili

Snad každý z nás někdy snil o tom, že se vrátí v čase a uvidí, jak vypadal svět v jiné době. Moderní věda možná právě takovou cestu umožnila. Ne, cestování časem zatím neexistuje, ale genetika vás může vzít na prohlídku minulosti, která je stejně fascinující.

Nové vědecké přístupy dokážou vysvětlit, jak se vyvíjela a předávala kultura, jaké byly vzorce lidské migrace a dokonce i tak společensky zatížené pojmy, jako je rasa a původ. Zajímavé je, že když se do tohoto světa ponoříme hlouběji, mnoho našich předsudků o lidském druhu a společnosti se začíná rozpadat. Pravda je taková, že genetika nás neodděluje, ale naopak ukazuje, jak moc si jsme všichni podobní.

V těchto úryvcích se dozvíte mimo jiné:

• proč má v podstatě každý člověk v rodokmenu královské předky,
• proč jsou genetické testy slibující určení příslušnosti k původu původních obyvatel Ameriky nevědecký nesmysl,
• a proč pojem rasa nemá pevný vědecký základ.

Když otevřete historickou knihu, může se zdát, že je všechno pevně dané. Ve skutečnosti je však velká část lidských dějin nejasná. A čím dál se v čase vracíme, tím mlhavější naše poznání je. Zatímco o tom, co se dělo ve starověkém Řecku, mají historici poměrně jasnou představu, při pohledu ještě hlouběji do minulosti je stále obtížnější dobrat se pravdy.

Dobrou zprávou je, že genetická analýza umožnila vědcům nahlédnout mnohem dál a skutečně odhalovat dávnou historii lidstva. Tato technologie stojí na objevech badatelů devatenáctého a dvacátého století, jako byli Gregor Mendel, Francis Crick a James Watson, kteří postupně rozplétali tajemství DNA a lidského genomu. Díky jejich práci se vědcům v rámci Projektu lidského genomu podařilo v roce 2000 poprvé přečíst kompletní sadu lidské DNA – úkol, který vyžadoval doslova heroické úsilí.

Dnes může medicína analyzovat geny žijících lidí, ale také získávat DNA z archeologických nálezů a zkoumat tak geny našich dávných předků. Tato nová oblast se nazývá paleogenetika a využívá DNA k vyprávění pozoruhodně živého příběhu.

Moderní člověk se označuje jako Homo sapiens, tedy „moudrý člověk“. Před naším druhem však existovaly i jiné druhy rodu Homo, například Homo neanderthalensis, Homo habilis, Homo ergaster, Homo heidelbergensis či Homo erectus.

Homo erectus byl jedním z prvních primátů, kteří chodili vzpřímeně. Vyvinul se zřejmě před zhruba 1,9 milionu let v Africe a odtud se rozšířil do dalších částí světa. Homo sapiens, tedy náš vlastní druh, se pravděpodobně také vyvinul v Africe, konkrétně ve východní části kontinentu, přibližně před 200 000 lety.

Když první příslušníci druhu Homo sapiens opustili Afriku a vstoupili do Eurasie, setkali se s dalším lidským druhem – Homo neanderthalensis, běžně nazývaným neandertálci. Jak se ukázalo, toto setkání bylo více než jen sousedské. Naše dva druhy spolu měli pohlavní styk – a to nikoli ojediněle.

Díky genetické analýze dnes víme, že průměrný Evropan má přibližně 2,7 procenta své genetické výbavy společné s neandertálci. I když tedy šlo o samostatný druh, který nakonec zmizel, v jistém smyslu nikdy úplně nevyhynul. Přesnější je říci, že se s naším druhem geneticky slil.

Už víte, že genetická analýza nám může pomoci lépe porozumět lidské evoluci. Stejně tak však dokáže osvětlit i vývoj kultury. Kulturní změny totiž ovlivňují naše geny a zanechávají po sobě v genomu stopy.

Překvapivě nejlepším příkladem je obyčejné mléko. Zatímco někteří lidé ho pijí denně a bez potíží, většina dospělých na světě je laktózově intolerantní a mléko nedokáže strávit. Proč je tedy malá část populace schopná mléčné výrobky metabolizovat?

K trávení mléka potřebujeme enzym zvaný laktáza, který je zakódován v genu LCT, společném všem lidem. U většiny populace se však tento gen po skončení kojení přestává aktivně projevovat – výjimkou jsou lidé evropského původu. Schopnost trávit mléko v dospělosti se v Evropě objevila mezi lety 5000 a 10 000 př. n. l. v důsledku jediné změny „písmena“ v genu LCT. Tato mutace souvisela se vznikem mlékařství v Evropě.

Genetická analýza dokonce naznačuje, že k této změně došlo někde v oblasti dnešního Slovenska, Polska nebo Maďarska. Mezitím se u některých skupin v Africe a Asii vyvinula schopnost trávit laktózu díky jiným, nezávislým mutacím.

Zjednodušeně řečeno, trvalá aktivita laktázy se v daných podmínkách ukázala jako výhodná, a proto byla během lidské evoluce upřednostňována přirozeným výběrem.

Nejde však jen o kulturu. Protože se geny mění i v důsledku působení prostředí, umožňuje nám genetická analýza také studovat lidskou migraci. Lidé evropského původu poskytují další dobrý příklad díky jedné výrazné vlastnosti: barvě pleti.

Lidé, kteří před zhruba 50 000 lety migrovali z Afriky do Evropy, měli tmavou pleť – což dává smysl, protože tmavá kůže je adaptací na silné sluneční záření. Dnešní Evropané však většinou tmavou pleť nemají. Jak k tomu došlo?

Analýza kosterních pozůstatků ukazuje, že lidé žijící před asi 7700 lety na území dnešního Švédska měli geny, které společně vedly k světlé pleti, blond vlasům a modrým očím. Změna barvy kůže tedy byla výsledkem dlouhodobého přizpůsobování se jiným podmínkám prostředí.