Stručné dějiny myšlení

Pro každého, kdo začíná s filozofií, je velmi snadné se nechat odradit. Nesrozumitelný žargon, dlouhé věty a chaotické abstraktní úvahy často zakrývají cenné postřehy o tom, co znamená být člověkem a jak bychom měli žít – jako bychom se snažili obdivovat krásný výhled přes špinavé okno.

Tyto úryvky vám však nabízejí jistou a jednoduchou cestu tímto bažinatým terénem: nejkomplexnější a nejdůležitější myšlenky západního myšlení destilují do jazyka, kterému může rozumět každý. Začínáme u antických řeckých představ o vesmíru a končíme nástupem současného humanismu; cestou se seznámíte se všemi hlavními etapami vývoje západní filozofie.

A nejen to – tyto úryvky vám ukážou, jak různé filozofické školy svou moudrost konkrétně uplatňovaly, a umožnily tak svým stoupencům překonat strach ze smrti a žít šťastnější, spokojenější a smysluplnější život. V tomto shrnutí se dozvíte, v čem si jsou filozofie a náboženství podobné, proč křesťanství nahradilo řeckou filozofii a jak Friedrich Nietzsche přivedl myšlení do nové éry.

Chceme‑li nastínit dějiny filozofie, musíme nejprve pochopit, co filozofie vlastně je – jak funguje a o co usiluje. Co tedy filozofie je? Bohužel neexistuje univerzálně přijímaná definice – filozofové jsou proslulí tím, že se v názorech a argumentech rozcházejí. S trochou úvahy však můžeme dospět k uspokojivému popisu.

Především: lidé jsou – filozofickým jazykem – konečné bytosti. Jsme smrtelní, žijeme v omezeném prostoru a čase. A na rozdíl od jiných zvířat si těchto hranic uvědomujeme. Pes nebo lev například nemají žádné předběžné vědomí vlastní smrti; zajímá je jen přítomný okamžik. Lidé však žijí s vědomím, že oni sami – i jejich blízcí – nevyhnutelně zemřou.

Tento stín smrti nás nutí přemýšlet o tom, jak naložit s naším pomíjivým časem na Zemi. Zároveň v nás vyvolává hluboký děs – strach ze ztráty milovaných, strach z neznáma, strach z nicoty. Tato úzkost nám brání žít plně spokojený život naplněný láskou a uspokojením.

Od samého počátku se filozofie i náboženství snažily pomoci nám tento strach překonat – ale činí tak zcela odlišnými způsoby. Náboženství – a zejména křesťanství – slibuje, že nás strachu ze smrti zbaví prostřednictvím víry. Budeme‑li věřit v Boha, zachrání nás tím, že nás přijme do nebe, kde se na věčnost znovu setkáme se svými blízkými.

Filozofie naproti tomu slibuje spásu prostřednictvím vlastního rozumu a logiky. Snaha porozumět sobě, ostatním lidem a světu, v němž žijeme, je cestou, jak překonat úzkost spojenou se smrtí.

K tomuto cíli se filozofické myšlení obvykle rozvíjí ve třech etapách. První je teorie. Ta zahrnuje hluboké přemýšlení o povaze reality. Naše poznání reality však vždy prochází filtry nástrojů, jimiž ji chápeme, a proto teorie zkoumá i tyto nástroje. Jak určujeme příčiny přírodních jevů? Jakými způsoby můžeme prohlásit nějaké tvrzení za „pravdivé“? Tyto otázky tvoří druhou část teoretické reflexe.

Druhou etapou je etika. Ta je praktičtější a zaměřuje se na člověka. Ptá se především, jak bychom se měli chovat a jak spolu máme koexistovat.

Třetí etapou je moudrost neboli spása. To je konečný cíl jak náboženství, tak filozofie. Ptá se, jaký – pokud vůbec nějaký – smysl má život a jak můžeme žít naplněný život osvobozený od dusivého strachu z vlastní smrtelnosti.

Jednou z prvních filozofií, které tento třífázový systém využily, byl stoicismus.

Jedním z nejvlivnějších filozofických směrů ve starověkém Řecku byl stoicismus, který ve třetím století před naším letopočtem založil Zenón z Kitionu. Abychom mu lépe porozuměli, budeme se držet tří fází filozofie nastíněných v předchozí kapitole: teorie, etiky a spásy.

Podle stoiků byl vesmír podobný živému organismu. Každá jeho část byla jako orgán: byla určena k tomu, aby sehrála svou dílčí roli v tom, aby celek mohl fungovat. Výsledkem byl podle nich dokonale harmonický, předurčený přirozený řád vztahů mezi jednotlivými částmi vesmíru. Domnívali se, že tento řád tvoří základní povahu, či esenci, reality, kterou nazývali kosmos.

Pro stoiky tento řád existoval uvnitř vesmíru, nikoli mimo něj, jako Bůh judaismu, křesťanství a islámu. Chceme‑li si tento řád přiblížit z pohledu stoiků, vezměme si lidské tělo a naše přirozené prostředí. Tělo i prostředí jsou podle stoiků dokonale uspořádány tak, aby nám poskytovaly vše potřebné: máme oči a nohy, abychom viděli svět a mohli se v něm pohybovat, inteligenci, abychom překonávali překážky, a přírodní zdroje, které nás živí, oblékají a poskytují nám útočiště.

Protože je tento přirozený řád už sám o sobě dokonalý, je podle stoiků konečným cílem člověka prostě najít v něm své správné místo. Tím se dostáváme k otázce etiky.

Z pohledu stoiků byla etika poměrně jednoduchá. Všechno, co bylo v rozporu s kosmickým řádem, bylo špatné a zlé; vše, co bylo s tímto řádem v souladu, bylo správné a dobré. Abychom byli eticky jednajícími lidmi, museli jsme jednat v souladu s řádem věcí a plnit povinnosti svého přiděleného místa – ať už bylo jakékoli.

Z moderního hlediska má tato myšlenka samozřejmě znepokojivé sociální a politické důsledky. Podle stoiků například platilo, že pokud se někdo narodil jako otrok, bylo to jeho správné místo v kosmickém řádu a jeho úkolem bylo toto místo přijmout.

Stoici měli i svou vlastní představu spásy. Kontemplací přirozeného řádu vesmíru a životem v souladu s ním doufali, že pochopí, že smrt ve skutečnosti neexistuje – alespoň ne v tom smyslu, že by byla definitivním koncem. Věřili, že když zemřeme, jsme pouze přeneseni z jednoho stavu bytí do jiného v rámci přirozeného řádu. Tento řád je věčný a my jsme po smrti neseni dál jako jeho součást.

Smrt tedy není koncem, ale jen přechodným stupněm na naší cestě vesmírem.