Stonewall

Americké hnutí za práva gayů ušlo dlouhou cestu. V padesátých letech zahrnovalo 15 států homosexualitu pod své zákony o „sexuálních psychopatech“. Policisté si mohli sami vykládat, co to znamená, a neomezeně zadržovat lidi, které zatkli. Všechny sexuální aktivity mezi osobami stejného pohlaví byly ve všech 50 státech ilegální. Dnes mají naproti tomu gayové právo uzavírat manželství. Je to bezpochyby pokrok, ale je potřeba ho zasadit do kontextu.

Hnutí začalo jako silný odpor proti státnímu násilí – byl to útok nejen na zákony zaměřené proti gayům a lesbám, ale také proti genderovým normám, válkám a špatnému zacházení s rasovými a etnickými menšinami. Povstání ve Stonewallu znamenalo zásadní zlom. Z jeho dozvuků vzešla skupina nazvaná Gay Liberation Front, která odmítla třídní strukturu, již většina Američanů popírala. Její členové byli otevření a hrdí, což signalizovalo novou éru gayů: nekompromisní a neomluvnou.

Lidé, jejichž příběhy jsou v těchto úryvcích zachyceny, prošli každý svou vlastní cestou od dětství k aktivismu v New Yorku. Představují jen šest tváří gay hnutí, které je stejně pestré a mnohotvárné jako samotná duha, a jejich jedinečné životní dráhy jsou poučným a inspirativním příkladem pro ostatní.

V tomto shrnutí se dozvíte, proč měla Stonewall Inn mezi gay lidmi v New Yorku rozhodně rozporuplnou pověst; jak hnutí za práva gayů využívalo humor jako zbraň; a co o těchto nepokojích říkal výjimečný beatnický básník Allen Ginsberg.

Craig nikdy nezapomene na den v roce 1947, kdy ho jeho matka, rozvedená žena bojující o přežití, odvezla do domova pro problémové chlapce na předměstí Chicaga. Bylo mu šest a měl strach. Navzdory počáteční hrůze ale Craig na roky strávené v ústavu vzpomíná s láskou – a to nejen kvůli občas erotickým přátelstvím, která se mezi chlapci vyvinula. Hraní si se sexem bylo natolik běžné, že i kluci, kteří se sami nepovažovali za homosexuální, se po areálu procházeli ruku v ruce. Craig začal vnímat sex mezi muži jako něco přirozeného.

Yvonne vyrůstala v Brooklynu u otevřeně smýšlející černošky, která se nebála postavit za to, co považovala za správné. Yvonne po matce zdědila i jejího ducha: ve dvanácti letech odmítla křest, protože nevěřila v Boha. Byla si jistá i svou sexualitou – ve třinácti u večeře oznámila, že je lesba. Její rodiče předstírali, že ji neslyšeli.

Karlini rodiče byli odtažití. Jejím hlavním vzorem byla teta, zpěvačka ve varieté, která řídila auto – v padesátých letech v Brooklynu pro ženu velmi neobvyklé. Nadávala jako námořník, vyprávěla nechutné vtipy a dokonce si s kluky hrála dotykový fotbal. Karla také neměla trpělivost pro tradiční genderové role. Raději se prala na ulici, než aby si hrála s panenkami, které jí matka kupovala.

Jim byl krásné dítě; dokonce byl vybrán jako model pro dětskou výživu Gerber. Jako teenager se zapojil do politiky, včetně krátkého působení v kampani antikomunistického senátora Josepha McCarthyho – čehož později hluboce litoval. Kampaň po něm vyžadovala, aby stopoval po svém rodném městě Providence na Rhode Islandu. Rychle zjistil, že muži jsou ochotni ho za orální sex odvézt prakticky kamkoli.

Když byly Rayovi tři roky, jeho matka v jejich bytě ve španělském Harlemu vypila sklenici mléka smíchaného s jedem na potkany a přikázala mu, aby udělal totéž. Chutnalo to tak odporně, že to nedokázal vypít, a tak vypila i jeho sklenici. Bylo jí 22 let. Ray šel žít k babičce. Sousedé si všímali jeho zženštilosti a posmívali se mu. V deseti letech měl pravidelně sex se ženatým mužem, který bydlel o pár domů dál. Ve čtvrté třídě začal používat babiččinu kosmetiku, ale nikdo si toho nevšiml – kromě jednoho učitele, který s ním prováděl sexuální praktiky na zadním sedadle svého auta. V šesté třídě Ray z domova odešel nadobro a zamířil rovnou na 42. ulici, o níž slyšel, že se tam scházejí lidé jako on.

Foster, starší než ostatní, pocházel z rodiny bohaté na peníze, ale chudé na lásku. Neustálé napomínání rodičů si hluboce vnitřně osvojil a trápily ho pochybnosti o sobě samém. Byl také akademicky nadaný, což ho dovedlo na Kolumbijskou univerzitu. Ve dvaceti letech si uvědomil, že je gay. Byl však ohledně sexu tak zmatený, že žil téměř celý život v celibátu. I to může vysvětlovat jeho pozdější horlivé odhodlání organizovat vznikající gay hnutí.

Nikdo nikdy neobvinil Yvonne z toho, že není „cool“. Měla přehled o jazzové scéně, byla posedlá Theloniosem Monkem a pravidelně navštěvovala kluby v Greenwich Village. Často chodila i do undergroundových lesbických barů. Harlem byl útočištěm před rasistickou gay scénou ve Village, kde vyhazovači odmítali vpouštět černé ženy. Lesbická barová kultura prosazovala přísné role, ale Yvonne to nevadilo. Měla spíše butch styl, nosila oblečení, které jasně naznačovalo její preference jak mužům, tak ženám.

Craig miloval dobrodružství gay „cruising“ scény v Chicagu. Jednou mu jeden náhodný sexuální partner ukázal hromádku časopisů – mezi nimi i jeden nazvaný Mattachine Review, který, jak říkal, vydávala organizace homosexuálů. Craig byl nadšený; nikdy předtím neslyšel o tom, že by se gayové organizovali nebo prosazovali svá práva. Rozhodl se přestěhovat do New Yorku, epicentra gay Ameriky. Po několika letech šetření nasedl na autobus a ubytoval se v YMCA na 34. ulici.

Karla milovala školu. Chodila na dívčí školu a líbilo se jí, že nejchytřejší žákyní ve třídě i nejlepší sportovkyní v týmu je vždy dívka. Škola jí také pomohla začít chápat její sexualitu; mezi studentkami probíhalo poměrně dost homoerotických aktivit. Karla četla o lesbičkách v knihách, ale skličovalo ji, když se dozvídala, že tento způsob života může mít negativní důsledky.

Foster se potýkal se svými problémy od chvíle, kdy v roce 1949 absolvoval Kolumbijskou univerzitu. Jeho poradci mu doporučili psychoterapii; on se však rozhodl přestěhovat na Floridu. Pracoval v rodinném podniku s prefabrikovanými domy a vydělal spoustu peněz. Zároveň ho ale jeho nejistoty otravovaly a paralyzovaly, takže se nakonec usadil v nenáročné kariéře v neziskovém sektoru, kde zůstal, dokud nenašel věc, která byla hodna jeho výjimečného talentu a oddanosti.

Po neúspěšném pokusu stát se knězem skončil Jim v New Yorku. Bylo mu jasné, že chce být hercem v avantgardním divadle – a byl si jistý svou homosexuální orientací. Na začátku šedesátých let bylo ve Village jen velmi málo gay barů, ale Jim mohl hledat partnery v nonstop kavárnách, veřejných lázních, na toaletách v metru nebo v YMCA. V některých kavárnách v centru města se také začala formovat gay-hip scéna.

Gay prostituce byla soustředěna na Times Square minimálně od čtyřicátých let. Ray tam začal „hustlit“ v jedenácti – a miloval to. Vydělal dost peněz, aby mohl odejít z domu své babičky a přestěhovat se k jinému pouličnímu prostitutovi, do kterého se zamiloval. Rychle si našel přátele, kteří se mu brzy stali rodinou, a byl formálně přejmenován na „Sylvii“ v jednom bytě na Upper East Side. Obřad vedla Marsha, které bylo teprve sedmnáct, ale už byla považována za „starou královnu“. Marsha naučila Sylvii „nebrat si od nikoho žádné sračky a ničeho se nebát“.