Štěstí

Jaké jsou ty nejzákladnější lidské emoce? Patří sem určitě strach, láska, nenávist a samozřejmě štěstí. Tyto emoce jsou bezpochyby klíčové pro to, co znamená být člověkem.

Jenže nespěchejme. Ve skutečnosti jsme štěstí ne vždy považovali za něco přirozeného nebo zaslouženého – ba dokonce ani za něco zvlášť lidského. Dlouho bylo vnímáno jako něco božského a bylo rozhodně lepší se do něj neplést.

Za naši moderní představu štěstí vděčíme velkým myslitelům dějin. Ti ji postupně proměnili z něčeho tajemného a svévolného v něco, co máme sami aktivně hledat – ideálně i ve volném čase.

V tomto shrnutí se dozvíte, proč byly temné věky skutečně tak temné, co měli k tématu štěstí co říct Marxovi následovníci a proč se po roce 1776 stovky Američanů obrátily na soudy se žalobami proti vládě.

Každý z nás má přece vliv na své štěstí, že? Když se necítíte šťastní, vyjděte ven a něco změňte. Máte špatný den? Dejte si kousek čokolády. Jenže lidé si to takto vždy nepředstavovali.

Podívejme se do Athén. Teprve po demokratizaci města v pátém století př. n. l. začali lidé snít o šťastném životě, který by mohli sami ovlivnit. Před pádem Perské říše se většina domnívala, že štěstí je prostě mimo jejich dosah.

Vzhledem k mnoha faktorům, které tehdy přinášely naprostou bídu – chudoba, nedostatečná lékařská péče, politické útlaky a tak dále – se zdálo rozumnější nechat štěstí v rukou bohů. Po porážce říše však Athény začaly vzkvétat. Jak se rozvíjela demokracie, lidé zažívali novou míru svobody, což některé inspirovalo k víře, že mohou své štěstí ovlivnit.

Právě to zastával Sokrates a jeho žák Platón: věřili, že díky rozumu mohou lidé získat větší kontrolu nad svými životy, a tím i nad svým štěstím. Podle nich to není jen věc osudu, náhody nebo bohů – je to v rukou samotných lidí. Štěstí pro ně bylo konečným cílem, něčím mnohem větším než pouhá pozemská spokojenost. Touha po takovém transcendentním štěstí byla podle nich přirozenou lidskou tendencí.

Aristoteles na to pohlížel poněkud jinak. Stejně jako Sokrates a Platón věřil, že lidé jsou součástí vyššího řádu. Na rozdíl od nich však tvrdil, že se musíme dívat na svět kolem sebe – jen v něm můžeme odhalit svou lidskou roli a pravý smysl lidského štěstí.

Tento rozdíl je krásně zachycen na slavné fresce Raffaela Santiho Škola v Athénách. Vidíme na ní, jak Platón ukazuje vzhůru k nebi, zatímco Aristoteles natahuje pravou ruku s dlaní obrácenou k zemi.

Evropský středověk se někdy označuje jako temné období, protože leží mezi „světlem“ římské říše a evropskou renesancí. Byl však temný i v jiném smyslu: lidé byli často mrzutí a nešťastní.

Během středověku měli mnozí velmi negativní pohled na život i na samotnou myšlenku štěstí. Plni zoufalství se cítili uvězněni ve vlastních tělech, která jim často působila bolest. Stručně řečeno, byla to pochmurná doba. Navíc Evropu zpustošila Černá smrt, která zahubila téměř třetinu obyvatel.

Atmosféru té doby dobře vystihuje rukopis z 13. století od italského kardinála a jáhna Lotaria dei Segni, který se později stal papežem Inocencem III. Píše v něm: „Šťastní jsou ti, kdo umírají dříve, než se narodí, zakoušejí smrt, dříve než poznají život.“

Později, ve 14. a 15. století, kdy se rozbíhala evropská renesance, se lidé poněkud uvolnili a štěstí začalo být vnímáno jako něco dosažitelného. Přechod byl pomalý, ale v 15. století se už lidé začali vážně zabývat otázkami života a štěstí.

Například dílo italského filozofa Giovanniho Pica della Mirandola O důstojnosti člověka z roku 1486 je některými považováno za základní kámen renesance. Autor v něm píše, že lidská důstojnost spočívá v Bohu – člověk se může ve vesmíru umístit, kam chce, a sám si určit míru své velikosti či zvrhlosti. Tvrdil, že čím více se přibližujeme k Bohu, tím jsme šťastnější. Dokonalé štěstí podle něj přináší právě náboženství.

Toto dokonalé štěstí sice nelze nalézt na Zemi, ale přirozeného štěstí můžeme dosáhnout prostřednictvím filozofie a tím, že se budeme snažit být nejlepší verzí sebe samých.