Stehy

Je nevyhnutelné, že lidé během života zažijí bolestné a traumatické chvíle. Když takové obtížné okamžiky přijdou, co je to, co nám umožní zvednout hlavu a jít dál? Nitě, které propojují všechny naše zážitky, jsou komunity, v nichž nacházíme útěchu. Odpověď – pokud vůbec existuje – na věčnou otázku po skutečném smyslu života zřejmě spočívá v sounáležitosti a lásce.

Právě o tom je tato kniha. Nabízí řadu podnětných postřehů o tom, co nám dává v životě pocit smyslu a proč je někdy tak těžké ho nalézt. Dozvíte se mimo jiné, proč byste se neměli nutit „překonat“ určitou zkušenost; proč byste se neměli cítit provinile, když vám někdo řekne, že jste příliš citliví; a také proč vás tak hluboce zasáhne zpráva o tragické ztrátě – i když se vás osobně nijak netýká.

Není skvělé, když se zdá, že život prostě plyne a všechno do sebe zapadá? Vy i vaše rodina jste zdraví, máte práci, kterou milujete, a vše vypadá, že je na svém místě. Je zcela běžné, že po období dobrého štěstí cítíme, že je život v pořádku – tento sklon souvisí s lidskou schopností nacházet smysl, význam a účel v sérii pozitivních událostí.

Jednoduše řečeno: když se nám daří, je mnohem snazší vidět v životě smysl. To obvykle vychází z našich očekávání, že se věci budou vyvíjet určitým způsobem, zatímco chaos přehlížíme jako přirozenou součást celkového řádu života. Smysl pak hledáme hlavně v tom, co děláme záměrně – třeba v tom, že si najdeme práci, která nás naplňuje. Když takových cílů dosáhneme, pocit smyslu se přirozeně posiluje.

Díky tomuto pozitivnímu posilování máme tendenci vnímat nepořádek a chaos v našich životech nikoli jako něco smysluplného, ale spíše je „dáváme do karantény“ a spojujeme je s negativitou. Totéž platí pro stigma a neúspěch, které lidé obvykle připisují bolestným, náročným nebo neplánovaným zkušenostem.

Není tedy divu, že když procházíme utrpením nebo těžkým obdobím, jen obtížně dokážeme vnímat život pozitivně nebo o něm přemýšlet jako o smysluplném. Stačí si vzpomenout na katastrofické události, jako jsou teroristické útoky, přírodní katastrofy nebo ztráta blízkého člověka. V takových chvílích je těžké uvěřit, že má život vůbec nějaký dobrý smysl.

A v těchto případech ani není podstatné, zda se událost stala nám, nebo někomu jinému. Bolestná zkušenost jednoho člověka je stále součástí lidského společenství – a v tomto smyslu nás negativní události, které se dějí ostatním, zasahují všechny. Jinými slovy, jsme propojeni i skrze špatné zkušenosti.

Například když někdo zavraždí jiného člověka, zbytek společnosti za to nese jistý díl odpovědnosti už jen proto, že pachatel i oběť jsou součástí téže lidské komunity. Toto uvědomění však nemusí být jen deprimující – naopak, i z negativních zkušeností lze mnoho získat. V následujících kapitolách se dozvíte, jak se s životními těžkostmi vyrovnávat.

Nikdo se neučí jen z rychlých, snadných a bezbolestných událostí. Zároveň se ale nikdo netěší na temná období. Ve skutečnosti je život chaotickou směsicí dobrých i špatných zkušeností – a všechny nás mohou něčemu naučit.

Život tak připomíná pestrou patchworkovou deku, sešitou z nesčetných různorodých okamžiků. Najdeme v ní záplaty přes staré díry, opakující se vzory a spoustu improvizace. Jediné, co můžeme dělat, je brát to steh po stehu.

Lidé však často lpí na představě, že vše v jejich životě by mělo hladce zapadat do úhledného, dobře prezentovatelného balíčku. Očekávají, že dokončí střední školu, možná vystudují vysokou, najdou si kariéru a založí rodinu. Jinými slovy, uvíznou na lineárním, krok za krokem stoupajícím žebříku.

V důsledku toho lidé nepočítají s tím – a nikdo je k tomu ani nevede –, že se věci v určitém bodě pravděpodobně vychýlí z kurzu. To je pozoruhodné, vezmeme‑li v úvahu, že lidé po celém světě každý den přicházejí o práci, ztrácejí blízké nebo zažívají přírodní katastrofy. Takové negativní události jsou prostě součástí života – a pokud je přijmeme jako nevyhnutelné, můžeme se z nich opravdu hodně naučit.

Tyto zkušenosti nás formují a stávají se základními stavebními kameny toho, kým jsme. V jistém smyslu se proto nikdy zcela „nedostaneme přes“ své největší ztráty – bolest, kterou v nás vyvolaly, nás navždy poznamená. To však nemusí být nutně něco špatného.

Místo toho, aby se autorka snažila „překonat“ ztrátu své nejlepší přítelkyně Pammy, nechala si tričko, které od ní krátce před její smrtí dostala. Když ho nosila, udržovala si s Pammy vnitřní spojení a zároveň si připouštěla bolest, kterou kvůli její ztrátě cítila. Tím, že tuto zkušenost ctí, místo aby ji potlačovala, dokázala Lamottová nahlédnout i za samotnou bolest ze ztráty milovaného člověka.

Viděli jsme tedy, že se nemůžeme spoléhat na očekávání, že naše životy budou lineární a přímočaré. Ale odkud se tato očekávání vlastně berou?