Šťastný

Filozofové byli v antickém světě často nepochopeni. Někdy to bylo tím, že mnozí z nich byli přirozeně vzpurní a protikladní, většinou však platilo, že je okolí považovalo za beznadějně nepraktické. Jak říká známý řecký vtip, byli to lidé, kteří se dokázali tak zasněně dívat na hvězdy, až spadli do studny.

Na stoiky – školu řeckých a římských myslitelů – to ale neplatí. Jejich filozofie byla pevně zakotvena v každodenním životě. Teorie, jak věřili, se má zabývat přítomností. A jaká je nejdůležitější otázka ze všech? Jak vést šťastný život.

Různí stoikové v průběhu staletí nabízeli různé odpovědi, v jednom se však shodli: nejšťastnější z nás jsou ti, kteří se naučili přestat se trápit věcmi, jež nemohou ovlivnit. Tento postřeh je podle Derrena Browna dnes stejně aktuální jako před 2 500 lety. Klíčem je vědět, jak ho uplatnit ve vlastním životě – a právě to budeme v tomto shrnutí zkoumat.

Na této cestě se dozvíte, proč si štěstí nelze koupit, jak zvládat vlastní hněv a proč nás Twitter a Facebook často spíše znešťastňují, než aby nám dělaly radost.

Co je to štěstí? Tato otázka se klade už po staletí. Když se autor pokoušel najít odpověď, narazil na stoicismus – filozofickou školu, která vznikla ve třetím století před naším letopočtem v Řecku.

Stoikové, jak se následovníkům tohoto učení říká, věří, že klíčem ke štěstí je přijmout život takový, jaký je, místo abychom neustále vyhledávali nové požitky nebo se snažili za každou cenu vyhnout nevyhnutelným těžkostem.

Tím ale náš příběh nekončí. Jedna z nejdůležitějších stoických myšlenek má kořeny v konkurenčním směru – epikureismu. Tato filozofie nese jméno po mudrci Epikúrovi. Narodil se roku 341 př. n. l. a ve své obehnané zahradě v Athénách zkoumal vztah mezi štěstím a materiálními statky. Dnes je považován za prvního myslitele v dějinách západní filozofie, který se tomuto vztahu systematicky věnoval.

Podle Epikúra štěstí nezávisí na majetku. Rozhodující je, jak se cítíme ve vztahu k tomu, co máme a co nám chybí. Jinými slovy, nerealistické představy o tom, co potřebujeme a na co máme „nárok“, nás činí nešťastnými. Skutečné štěstí pramení z přijetí toho, co už máme, případně co si můžeme rozumně slibovat, že během života získáme.

Tato filozofie se jasně odráží v každodenním životě. Když autor cestoval po pohoří Atlas v Maroku, setkal se například se skromnou berberskou rodinou. Neměli téměř nic, ale nevadilo jim to. Byli upřímně spokojeni se svým údělem – vystačili si s několika kuchyňskými potřebami, oblečením, jednoduchým nábytkem a oslem. To je přesně ten druh štěstí, který měl Epikúros na mysli.

Epikureismus však není jen o přijetí chudoby; stejně dobře platí i v bohatých společnostech, které trpí nezřízeným konzumerismem. Epikurejci i stoikové tvrdí, že člověk potřebuje jen základní životní potřeby. Ty se samozřejmě liší podle místa a doby, rozhodně však nezahrnují luxus, kvůli němuž si musíte vyprázdnit peněženku.

Každý, kdo někdy bojoval se splácením dluhu na kreditní kartě, ví až příliš dobře, že potěšení z nakupování je pomíjivé, zatímco utrpení z finančních starostí je velmi trvalé.

Ústřední myšlenka Epikúra se stala jedním ze základních kamenů stoicismu. V následujících kapitolách se s touto filozofií seznámíme podrobněji a ukážeme si, jak její principy uplatnit ve vlastním životě.

Stoicismus se neomezoval jen na řecký svět. Jedním z jeho nejznámějších představitelů byl římský císař Marcus Aurelius, který vládl v letech 161–180 n. l. Bylo to bouřlivé období: Řím vedl války jak s Parthskou říší na dnešním Blízkém východě, tak s germánskými kmeny v severní Evropě.

Protože nemohl nalézt klid ve vnějším světě, obrátil se Aurelius ke stoicismu, aby v sobě vypěstoval vnitřní vyrovnanost. Základem jeho pojetí stoicismu byla teorie lidských emocí. Podle „filozofujícího císaře“ jsou emoce všechno, jen ne trvalé – neustále se mění v reakci na vnější události.

Naše vlastní zkušenost to potvrzuje. Představte si, že vás blízký přítel několik týdnů ignoruje. Cítíte se zranění, zmatení a naštvaní. Není to fér. Teď si ale představte, že vám zavolá, omluví se a vysvětlí, že se vám nemohl ozvat kvůli rodinné nouzi. Najednou vaše zášť mizí – cítíte spíš soucit.

Emoce se mohou změnit v jediném okamžiku. A tady začíná být věc zajímavá. Jak stoikové zdůrazňují, příčinou těchto náhlých obratů nejsou objektivní fakta „tam venku“, ale subjektivní příběhy, které si o svých zkušenostech vyprávíme. Jinými slovy, to, co vás skutečně ranilo, byla vaše interpretace chování přítele.

To nás přivádí k druhému Aureliovu bodu ohledně emocí. Vnější události a ostatní lidé neřídí naše emocionální reakce – to děláme my sami. Proto může hrubý číšník úplně zkazit večer jednomu hostovi, zatímco člověk u vedlejšího stolu si dál spokojeně vychutnává každé sousto skvělého jídla. Rozhodující je naše reakce na situaci.

Uveďme další příklad. Řekněme, že váš partner zapomene na vaše narozeniny. Není to ideální, ale stát se to může. Proč to tedy tolik bolí? Protože je až příliš snadné zasadit tento přešlap do dlouhého příběhu, který spojuje všechny chvíle, kdy vás zklamal. Podle stoiků je to zbytečné. Minulost změnit nemůžete a neustálé přehrávání starých křivd vás jen udržuje v neštěstí.

Nemusí to tak ale být. V další kapitole uvidíme, jak můžete začít přebírat odpovědnost za své myšlenky a činy.