Spravedlivý hněv

Hádky mezi pravicí a levicí v americké politice jsou staré jako sám systém, který obě strany pomáhaly vytvářet. V krajních křídlech obou táborů je však „ti druzí“ vnímáni jako ztělesnění politického zla. Jak ale ukazuje zesnulý konzervativní komentátor Andrew Breitbart v této knize, vliv levice ve Spojených státech není jen prostě „špatný“ – je systematický a hluboký.

To, co mu nedalo v noci spát, bylo především to, jak dokázaly levicové politické elity využívat média a dokonce i Hollywood k prosazování svých cílů. Konzervativci se podle něj musí těmito znalostmi vybavit, aby dokázali čelit vlně levicového vlivu, získali zpět média a nakonec „zachránili Ameriku“.

V tomto shrnutí se mimo jiné dozvíte:

• proč herec Martin Sheen nazval bývalého prezidenta George W. Bushe „idiotem“,
• jak provokovat novináře tak, aby váš příběh získal co největší pozornost,
• a proč by měl být každý konzervativec vždy připraven natáčet video.

Bojíte se politické levice? S ohledem na její rozpory, pokrytectví a nedostatek transparentnosti byste možná měli. Nikde v Americe není vliv levice patrnější než v médiích.

Příkladem jsou události kolem nominace Clarence Thomase na Nejvyšší soud v roce 1991, které ilustrují, jak amorální a nepoctivá může politická levice být. Liberálové Thomase obvinili ze sexuálního obtěžování; ve skutečnosti však podle autora pouze pronajímal pornografické filmy a zval ženy na schůzky. Jako osobnost přitom Thomas ztělesňoval americký sen: syn podílníka, který se vypracoval až na kandidáta na soudce Nejvyššího soudu.

Proč se tedy Demokratická strana snažila znevážit tak působivý životní příběh? Autor byl děním kolem Thomasova potvrzení šokován a přimělo ho to přehodnotit vlastní politické postoje i celkový stav politické kultury v USA. Uvědomění, že média nejsou neutrální, ale aktivně se postavila na stranu levice proti Thomasovi, pro něj bylo zlomové. Došlo mu také, že demokraté nejsou vedeni dlouhodobě ustálenými principy, nýbrž především touhou po politickém zisku.

Thomas byl republikán a zastával názor, že Ústava USA by se neměla zabývat otázkami, jako je potrat. Demokraté naopak zastávali postoj „pro choice“ a chtěli soudce, který by hájil právo ženy na rozhodování o vlastním těle.

Podle autora je zřejmé, že politická levice v Americe ovládá média. A kdo ovládá média, ovládá společnost – levice toho dosahuje tím, že využívá svůj vliv na filmaře, rozhlasové i tištěné novináře k šíření své propagandy. Tento vliv shrnuje autor pod označením „demokraticko-mediální komplex“.

Demokraticko-mediální komplex podle něj ovládá prakticky vše a dokonce pomohl prezidentu Obamovi do Bílého domu. V předvečer voleb v roce 2008 například vlivná moderátorka Oprah Winfreyová představila Obamu ve svém pořadu hned dvakrát.

Jako konzervativci se tomu musíme postavit. Jediným způsobem, jak reagovat na neférové mediální praktiky Demokratické strany, je čelit jejímu poselství prostřednictvím nových médií, jako jsou videa, Twitter a Facebook.

Autor se o síle videa přesvědčil na vlastní kůži, když jel na setkání hnutí Tea Party. Demokraté podle něj zaútočili na jeho auto vejci a poté zavolali policii s tvrzením, že útok zorganizoval on. Naštěstí měl vše natočené na kameru a mohl situaci uvést na pravou míru.

Odkud se tedy vzal demokraticko-mediální komplex? Podle autora sahají jeho kořeny ke skupině intelektuálů spojených s takzvanou Frankfurtskou školou.

V období kolem druhé světové války přišla do Spojených států řada myslitelů ovlivněných progresivními, marxisticky orientovanými idejemi evropské provenience. Filozof a politický teoretik Herbert Marcuse byl jedním z vlivných členů Frankfurtské školy a některé jeho myšlenky – například slogan „Make love, not war“ („Milujte se, neválčete“) – později oslovily generaci šedesátých let, mladé lidi, kteří se rádi stavěli proti morálce a hodnotám svých rodičů.

Marcuse také usiloval o rozložení kapitalistického systému mobilizací marginalizovaných etnických a sexuálních menšin v Americe. V té době už americké univerzity nabízely například kurzy genderových a queer studií. Marcuse jako marxista vnímal tyto skupiny jako novou proletářskou třídu – nevěřil totiž, že by v USA byla možná klasická dělnická revoluce. Menšiny se podle něj měly stát silou, která kapitalismus svrhne.

Na Marcuseovy myšlenky později navázal komunitní organizátor Saul Alinsky, který sehrál významnou roli při uvádění idejí Frankfurtské školy do praktické politiky a veřejného života v Americe. V podstatě zjednodušil složité filozofické koncepty tak, aby byly praktičtější a lépe využitelné pro kolektivní akci.

Alinsky zejména používal posměch jako zbraň sociálního protestu, protože mu umožňoval snadněji překračovat kulturní hranice. Jeden z jeho nechvalně proslulých návrhů například zněl, aby Afroameričané jedli fazole, koupili si vstupenky na symfonický koncert a během vystoupení nahlas prděli, aby šokovali typické bílé příslušníky vyšší třídy.

Alinskyho kniha Rules for Radicals (Pravidla pro radikály) sloužila jako příručka pro bezmocné a „nemajetné“ ve společnosti, kteří se snažili nahradit ty, kdo mají moc a majetek. Jeho slavné pravidlo „vyberte si cíl, ztělesněte ho v konkrétní osobě a polarizujte ho“ shrnovalo jeho politiku osobní destrukce: představte svého protivníka jako zcela zlého a sebe jako zcela dobrého.