Spravedlivá mysl

Západní filozofie po tisíce let kladla důraz na rozum a logiku před emocemi. Tento sklon přetrvává dodnes, ale stále více výzkumů ukazuje, že emoce už nelze považovat za něco druhořadého ve srovnání s logikou.

Americký neurovědec Antonio Damasio například prokázal, že emoce hrají v procesu zpracování informací a v morálním hodnocení mnohem důležitější roli, než se dříve předpokládalo. Zkoumal pacienty s poškozením mozku, které vedlo k téměř nulové emocionální reakci, a zjistil, že v běžném životě se jim každá možnost, kterou měli k dispozici, jevila jako stejně správná.

Představte si, že každý životní výběr pro vás znamená stejně málo jako volba nové konvice na čaj. Takový byl život Damasioových pacientů: dokázali o čemkoli uvažovat bez jakéhokoli emočního podnětu, což vedlo k celkové lhostejnosti v jejich chování. Jejich sociální život byl vážně narušen – stávali se méně spolehlivými partnery, přáteli i kolegy.

Emoce však nemají jen legitimní roli v samotném zpracování informací, ale jsou také neustále aktivní. Výzkumy ukázaly, že v nás emoce vyvolává prakticky vše – a tyto emoce automaticky ovlivňují naše morální soudy.

Dokládá to experiment sociálního psychologa Roberta Zajonce, který požádal lidi, aby se dívali na sérii snímků s obrázky, slovy a tvary. Každý jednotlivý snímek okamžitě vyvolal drobný záblesk afektu, i když šlo jen o náhodné podněty, jako jsou geometrické tvary či křivky. To naznačuje, že emoce fungují okamžitě a nepřetržitě – jsou připraveny řídit naše myšlení, chování i morální úsudek.

Není tedy důvod svým pocitům nedůvěřovat – při zpracovávání informací i při morálním rozhodování vždy hrají důležitou roli. Navzdory běžnému přesvědčení jsou to především emoce, nikoli chladný rozum, co řídí naše morální soudy.

Je špatné jíst lidské maso nebo mít pohlavní styk s mrtvým kuřetem? Většina lidí okamžitě a intuitivně cítí, že obě jednání jsou nějakým způsobem špatná. Tento typ intuic, těch „pocitů v břiše“, neustále ovlivňuje naše morální rozhodování.

Je to obzvlášť patrné u kojenců, kteří ještě nemají rozvinutou schopnost racionálního uvažování. V jednom experimentu byly šest až desetiměsíční děti vystaveny loutkovému představení se dvěma postavami: jednou „hodnou“ a jednou „zlou“. Po zhlédnutí představení většina dětí dávala přednost „hodné“ loutce. To ukazuje, že morálnost je do určité míry založena na intuicích, i když subjekt ještě není schopen vědomě uvažovat.

Výzkumy navíc ukazují, že tyto primitivní, intuitivní morální soudy mají u dospělých mnohem větší váhu než racionální úvahy. Jakmile učiníme prvotní morální rozhodnutí, používáme rozum spíše k jeho obhajobě než k jeho zpochybnění.

Tato tendence byla prokázána v mnoha studiích, v nichž byli lidé požádáni, aby zaujali morální stanovisko k určité situaci, a poté byli dotazováni na důvody svého názoru. Vezměme si například studii, v níž se účastníků ptali, zda je správné, nebo špatné, aby spolu měli pohlavní styk dva sourozenci. Většina lidí spontánně odpověděla, že je to špatné. Následně však účastníci obdrželi několik racionálních argumentů ve prospěch tohoto aktu: použili ochranu, vše proběhlo v naprostém soukromí a oba sourozenci si zkušenost velmi užili, takže nikomu nebyla způsobena újma.

Přesto, navzdory těmto racionálním argumentům, většina účastníků setrvala u svého původního verdiktu. Počáteční intuice se ukázala být silnější než racionální uvažování.

Při morálním rozhodování tedy přicházejí na řadu nejprve intuice a teprve poté rozum.

Mnoho lidí se domnívá, že morální uvažování je odtažitý, sterilní proces, který není ovlivněn osobním zájmem ani obavami z toho, co si o nás myslí ostatní. Ve skutečnosti však jak osobní zájem, tak sebereflexe naše morální uvažování výrazně ovlivňují.

Za prvé, všichni se do určité míry zabýváme tím, jak nás vnímají druzí. Výzkumy ukazují, že i lidé, kteří tvrdí, že jsou zcela nezávislí na názorech ostatních, zažívají pokles sebevědomí, když od cizí osoby dostanou nízké hodnocení. To dokazuje, že nám na vlastní reputaci záleží, často i mimo naše vědomé uvědomění.

Důsledkem je, že když lidé očekávají, že budou muset své morální rozhodnutí před ostatními obhajovat, mají tendenci být ve svém morálním uvažování mnohem důkladnější než obvykle. Tyto jevy ukazují, jak silně může být naše morální uvažování ovlivněno ostatními – i tehdy, když zrovna nejsou přítomni.

Za druhé, naše morální uvažování ovlivňuje sobectví: lidé si upravují své chápání dobra a zla tak, aby lépe odpovídalo jejich osobním zájmům. Dokládá to studie, v níž účastníci vykonávali určitou „práci“ a poté obdrželi lístek a ústní potvrzení o tom, kolik za tuto práci dostanou zaplaceno. S lístkem pak šli do jiné místnosti, aby si vyzvedli peníze. Když pokladník záměrně špatně přečetl jednu číslici a vyplatil jim příliš vysokou částku, pouze 20 procent účastníků na chybu upozornilo.

Zajímavé je, že pokud se pokladník výslovně zeptal, zda je částka správná, 60 procent lidí chybu přiznalo a přebytek vrátilo. To naznačuje, že většina lidí podvádí, když k tomu má příležitost, ale jen tehdy, pokud má zároveň pocit, že vlastně nic špatného neudělala.

Naše morální uvažování tedy zdaleka není objektivním kompasem – je snadno ovlivnitelné snahou udržet si dobrou pověst a zároveň dosáhnout osobního prospěchu. Zájem o sebe sama a obavy o vlastní reputaci výrazně formují naše morální úsudky.