Společné dobro

V roce 1970 kanadská písničkářka Joni Mitchell proslule zpívala: „Člověk často neví, co má, dokud o to nepřijde.“ V mnoha ohledech tato slova vystihují univerzální pravdu. Text písně lze vztáhnout i na otázku společného dobra v Americe – přesněji řečeno na jeho úbytek.

Amerika už není tím, čím bývala. S rozvojem velkých metropolitních oblastí a vzestupem kapitalismu, který upřednostňuje individuální zisk, byly normy a nepsaná pravidla komunitního života, jež kdysi tvořily základ amerického způsobu života, odsunuty na vedlejší kolej.

Neznamená to však, že je vše ztraceno. Tyto úryvky se snaží připomenout, co to společné dobro je, co se s ním stalo a co můžeme udělat pro jeho obnovu. Tím, že porozumíte myšlence společného dobra, uděláte první krok k tomu, abyste zlepšili společnost, v níž žijete vy i vaši spoluobčané – společnost, za niž nesete spoluzodpovědnost.

V tomto shrnutí se mimo jiné dozvíte:

• jaký typ lidí dokáže společné dobro zneužít pro vlastní prospěch,
• který farmaceutický lék se prodává za 750 dolarů za tabletu,
• a kolik Američanů věří, že americká vláda dělá to, co je správné.

V kterýkoli den ve Spojených státech tisíce zdravotních sester, lékařů, sociálních pracovníků a učitelů dělají vše potřebné, aby zachraňovali životy, pomáhali lidem a předávali znalosti. A aby byla zajištěna bezpečnost komunit i celého národa, slouží tisíce policistů, hasičů a příslušníků ozbrojených sil.

Co mají tito lidé společného? Všichni přispívají ke společnému dobru společnosti.

Společné dobro tvoří hodnoty, ideály a normy, které daná společnost sdílí. Vyjadřuje to, co od sebe občané navzájem očekávají a co je spojuje. Jinými slovy, jsou to nepsané morální zákony, podle nichž se rozhodujeme žít, a ideály, které sdílíme jako jedna komunita.

Konkrétně zahrnuje ideály, jako jsou svoboda, spravedlnost, rovnost před zákonem, rovné příležitosti, respekt k ostatním a jejich názorům, pocit sounáležitosti a důvěra ve veřejné instituce, například univerzity a soudy.

Tato představa ctnostné společnosti má své kořeny v Bibli i v osvícenství. James Madison, jeden ze zakladatelů USA a čtvrtý prezident, čerpal přímou inspiraci z myšlenek francouzských osvícenců. V eseji Federalist No. 45 napsal, že „veřejné dobro a skutečné blaho velké části lidu je nejvyšším cílem, o který je třeba usilovat“.

Také Bible formovala myšlenku společného dobra. Amerika bývala zemí složenou z mnoha náboženských komunit, jejichž členové byli zbožní, charitativní a zasvěcovali se službě společnosti. Společné dobro – soubor sociálních hodnot a ideálů – se zčásti utvářelo právě jako výsledek tohoto odhodlání.

Kdyby myšlenka společného dobra neexistovala, pravděpodobně bychom si mysleli, že policisté, soudci, zákonodárci a regulátoři mají z vymáhání zákonů především osobní prospěch. V takovém případě by nebylo možné mluvit o spravedlnosti ani férovosti a každý by se musel starat jen sám o sebe v džungli, kde by přežili pouze nejsilnější, nejchytřejší nebo nejbohatší.

Ačkoli chaotická a zkorumpovaná společnost rozhodně není ideál, existují lidé, kteří s myšlenkou společného dobra nesouhlasí. Jejich názory prozkoumáme v další kapitole.

Myšlenka společného dobra je zakotvena v ústavě Spojených států, která uvádí, že „my, lid Spojených států“, se budeme snažit „podporovat obecné blaho“. Tento ideál se promítá do infrastrukturních projektů – například do škol, dálnic či zdravotnického systému.

Navzdory těmto příkladům existují filozofové a spisovatelé, kteří existenci společného dobra popírají. Jednou z nich je spisovatelka a filozofka dvacátého století Ayn Randová. Podle Randové může jakýkoli vládní příkaz, který vyžaduje, aby občané předávali své prostředky jiným s odvoláním na společné dobro, vést pouze k tyranii. Podle jejího názoru by měla být společnost strukturována na základě vlastního zájmu jednotlivce.

Randovou inspirovanou linii myšlení dále rozvinul harvardský filozof Robert Nozick, který považoval placení daní za formu nucené práce. Věřil, že jediným racionálním základem společnosti je jednotlivec. Pro Nozicka bylo nepředstavitelné, aby byl člověk oprávněně zavázán dělit se o své výdělky ve prospěch ostatních.

Společné dobro, jak je chápali Randová i Nozick, bylo něčím, proti čemu je třeba bojovat a co je nutné neustále zpochybňovat. Filozofové tohoto směru navíc tvrdili, že společné dobro bude nevyhnutelně zneužito, a jakmile k tomu dojde, nelze je už udržet.

Představme si malou obec, kde si nikdo nezamyká dveře. Všichni si navzájem důvěřují a platí nepsané pravidlo, že nikdo sousedovi nekrade. Tato vzájemná důvěra všem usnadňuje život. Jakmile se však objeví zloděj, který tuto důvěru zneužije, lidé začnou zamykat a společné dobro je narušeno.

V moderní společnosti existuje mnoho podobných implicitních pravidel, která lze zneužít. Například bývalí členové Kongresu se mohou stát lobbisty pro odvětví, která dříve regulovali či podporovali. Dalším příkladem jsou generální ředitelé, kteří si vyplácejí nepřiměřeně vysoké odměny a nutí tak ostatní firmy, aby je dorovnávaly.

Čím více se v rámci společnosti tyto nepsané normy zneužívají, tím méně lidé důvěřují myšlence společného dobra.