Souostroví Gulag 1918–1956

Dílo Alexandra Solženicyna Souostroví Gulag zaujímá v literární historii mimořádné místo. Právem je považováno za nesmírně důležitý dokument o hrůzných zločinech, jichž se sovětská moc dopouštěla za Stalinovy vlády, zároveň je však i pozoruhodným literárním dílem – neochvějným a zároveň hluboce poetickým. Solženicynova kniha tedy není běžným nefikčním popisem života v pracovním táboře; je to také pokus zachytit temnou absurditu a zoufalou lidskost této situace.

Hlavním literárním prostředkem, který Solženicyn používá, je metafora Stalinovy sítě táborů jako řetězce ostrovů – archipelagu – oddělených a skrytých před zbytkem Ruska. Díky tomu může autor zaujmout jakýsi antropologický odstup a čtenáři popsat, jak vypadal život na těchto podivných a brutálních ostrovech.

Následující úryvky vás provedou některými Solženicynovými myšlenkami a příběhy o systému gulagů, který přinesl utrpení milionům lidí. Dozvíte se v nich mimo jiné, jakou roli sehrávaly „Orgány“ ve Stalinově režimu, kolik let těžkých prací jste mohli dostat za krádež brambor a proč bylo téměř nemožné z gulagů uprchnout.

Gulagy, tedy tábory nucených prací v Sovětském svazu, se podobaly souostroví – řadě ostrovů rozesetých po celé zemi. Pro většinu světa byly tyto ostrovy neviditelné, ale každá duše, která na ně vstoupila, brzy poznala, jak jsou děsivě skutečné.

V Souostroví Gulag byly tisíce takových „ostrovů“, roztroušených po celé ruské zemi – od Beringovy úžiny na východě až po Bospor na západě. Lístky do těchto destinací ovšem neprodávala žádná cestovní kancelář. Realita těchto zakletých ostrovů zůstávala pro většinu lidí záhadou, přestože první vrcholky Souostroví Gulag se začaly vynořovat už v roce 1918 – rok po Velké říjnové socialistické revoluci vedené Vladimirem Leninem.

Lenin se brzy ujal moci v sovětské vládě a už několik měsíců po revoluci vyzýval k „rozhodným, drakonickým opatřením“, která měla „upevnit disciplínu“. Tak se začaly formovat první ostrovy. Pro ty, kdo znají komunistickou politiku, nejsou gulagy žádným překvapením. Karl Marx a Friedrich Engels ve svém Komunistickém manifestu volali po zničení starého buržoazního systému donucení. Na jeho místo nastoupil nový systém donucení, tentokrát namířený proti dělnické třídě. A protože starý systém zahrnoval vězení, bylo logické, že nový režim vytvoří i nový typ věznic.

Dne 5. září 1918 se Souostroví Gulag oficiálně zrodilo zveřejněním tohoto dekretu: „Zajistit Sovětskou republiku před jejími třídními nepřáteli tím, že budou izolováni v koncentračních táborech.“ Symbolicky první gulag v Souostroví vznikl na Soloveckých ostrovech v Bílém moři, kde byl starý klášter přeměněn na vězeňský tábor. Tento první tábor, Solovecký gulag (Solovki), se stal vzorem pro všechny budoucí tábory.

Odtud se souostroví rozrůstalo do hustých lesů tajgy a pustých plání tundry – do míst, kde dosud žili hlavně zajíci, jeleni, lišky a vlci. Tito tvorové se nyní stali zvědavými sousedy obyvatel rychle se rozšiřujících ostrovů.

Kořeny Souostroví Gulag lze sice vystopovat až před první světovou válku, ale teprve po druhé světové válce se tyto ostrovy proměnily v obrovskou pracovní sílu, jakou se nakonec staly. Po válce čelil Sovětský svaz naléhavému ekonomickému úkolu – růstu a obnovy země. A jaká pracovní síla se k tomu „hodila“ lépe než statisíce lidí zavřených v gulazích? Nebylo je třeba platit, neměli rodiny, o které by se museli starat, a tak je bylo možné snadno přesouvat z místa na místo. Režim se nemusel starat o jejich bydlení, školy, nemocnice – a často ani o jídlo či základní hygienu.

„Já? Proč zrovna já?“ Tuto otázku si kladly miliony Rusů, než byli odvezeni na některý z ostrovů Souostroví. Odpověď však nedostal téměř nikdo. Dřív než si stačili uvědomit, co se děje, byli eskortováni branou svého nového domova – jejich předchozí život se v tu chvíli změnil jen v matnou vzpomínku.

Všichni obyvatelé Souostroví Gulag museli pracovat a velká část z nich při práci zemřela. Další věc, kterou měli společnou, byly okolnosti jejich zatčení.

Ti, kdo pracovali pro organizaci řídící gulagy, byli známí jako Orgány. Byli to lidé, kteří vás přišli zatknout – ať už jste stáli u výrobní linky, seděli v kanceláři, nebo právě operovali pacienta na operačním sále. Orgány se mohly vydávat za kohokoli: za náboženského poutníka, cyklistu, taxikáře, bankovního úředníka či vedoucího kina. Objevily se kdykoli – i když noční zatýkání mělo své výhody, protože pod rouškou tmy se lidé ztráceli snáze.

Bylo jedno, zda jste byli sami, nebo v davu, ve dne či v noci – pokud si vás Orgány vyhlédly, dostaly vás. Stejně tak nezáleželo na tom, že jste nespáchali žádný zločin.

Pokud měly Orgány nějakou „vedoucí filozofii“, byla jí posedlost bojem proti vnitřnímu nepříteli. Tím mohl být kdokoli, kdo se byť jen domněle stavěl proti diktatuře proletariátu. Vina či nevina však pro Orgány nehrály roli – jejich hlavní starostí byly kvóty zatčených, které musely plnit. Pokud se jim podařilo někoho donutit k přiznání – třeba i ke zločinu, který si samy vymyslely – považovalo se to za dobře odvedenou práci.

Pro Stalina neexistoval nedostatek nepřátel, a proto očekával, že Orgány budou dodávat stále nové a nové zatčené. Zvláštní radost mu působily osoby z náboženských organizací, protože jakákoli náboženská činnost byla považována za „kontrarevoluční propagandu“. I vyučování náboženství bylo chápáno jako politický zločin a ti, kdo byli na tomto základě zatčeni, byli známí jako „tenneři“ – podle maximálního trestu deseti let.

Náboženské delikty však tvořily jen malou část zatčení prováděných Orgány. Na mušce měli také nezávislé a vlivné myslitele či drobné podnikatele, kteří byli falešně podezříváni z hromadění zlata. Jiní lidé byli obviněni prostě proto, že vlastnili nelegální rádiový přijímač.