Sociální empatie

Zapněte si libovolný zpravodajský kanál, otevřete zpravodajskou aplikaci nebo web a téměř jistě narazíte na nekonečný proud katastrof z celého světa. Pokud jste jako většina lidí, nedokážete zůstat zcela lhostejní – tyto příběhy se vás dotýkají. A když jde o tragédie způsobené lidmi, možná si kladete otázku, jak je vůbec možné, že někdo dokáže spáchat tak hrozné činy.

Zdá se, že těmto lidem chybí jedna zásadní vlastnost: empatie. Právě empatie nás vede k tomu, že sdílíme bolest druhých a brání nám ji vědomě působit ostatním.

Jako lidé potřebujeme druhým rozumět a zároveň být sami pochopeni. Je to klíčové pro naše přežití i pro naši pohodu – jak na úrovni jednotlivce, tak celé komunity. Přesto je schopnost vidět svět očima někoho jiného dovednost, která některým lidem přichází mnohem snáz než jiným.

Proč někteří lidé dokážou nahlížet svět z mnoha různých úhlů, zatímco jiní mají problém vůbec si představit, jaký může být život pro někoho s jiným genderem, rasou nebo kulturním zázemím? Odpověď spočívá v různých úrovních sociální empatie.

Ve své knize Sociální empatie Elizabeth Segal vysvětluje, jakou roli hraje společenský rozměr empatie – jak se můžeme naučit vžít do kůže druhých, jaké obavy a mocenské struktury nám v tom brání a jaké výhody sociální empatie přináší nám i celé společnosti.

V tomto shrnutí se dozvíte mimo jiné:

• co může empatie udělat pro zvýšení úrovně štěstí v celé zemi,
• proč může vyrůstání v nízkopříjmovém prostředí vaši empatii naopak posílit,
• a jak sociální média ovlivňují vaši schopnost vcítění.

V srpnu 2005, když hurikán Katrina zasáhl New Orleans, vyvolala média obrovský rozruch kolem rabování. Virálně se šířily záběry lidí, kteří si z obchodů odnášeli jídlo, vodu a oblečení. Není divu, že televizní komentátoři tyto lidi rychle odsoudili jako zločince.

V následujících dnech po katastrofě se však někteří novináři začali na situaci dívat s větší mírou porozumění. O rabování nepsali jako o prostém zločinu, ale jako o důsledku strukturální nerovnosti. Popsali dlouhodobé zanedbávání hrází, dopad tohoto zanedbávání na nejchudší komunity v New Orleans i generace rasové diskriminace.

Na rozdíl od komentátorů, kteří se okamžitě pustili do obviňování, novináři, kteří psali takovéto texty – a jejich četní čtenáři – projevovali sociální empatii.

Základní poselství je: sociální empatie se vždy dívá na širší kontext situace.

Empatie hraje roli na všech úrovních sociální interakce. Interpersonální empatie se odehrává mezi jednotlivci a obvykle ji máme na mysli, když v každodenním životě mluvíme o empatii. Říkáme třeba: „Cítím tvou bolest.“ Interpersonální empatie zahrnuje sdílení pocitů druhého člověka, nahlížení situace z jeho perspektivy a zároveň vědomí, že se to děje jemu, nikoli nám.

Empatie však není jen starost o pocity jednoho člověka. Můžeme se podívat i na širší obraz a zvažovat zkušenosti celých komunit. A právě zde vstupuje do hry sociální empatie. Je to schopnost porozumět sociálním skupinám tím, že se seznámíme s jejich každodenním životem a historickým kontextem. Jde o schopnost nahlížet věci z perspektivy druhých.

V podstatě jde o to, co máme na mysli, když říkáme, že bychom měli „ujít míli v botách druhého“. Jenže příliš často si místo toho, abychom si představili, jaké by to bylo pro jiného člověka v jeho konkrétních podmínkách, pouze promítneme, co by daná zkušenost znamenala pro nás v naší současné pohodlné situaci.

Proto někteří lidé prohlašují, že by se nikdy rabování nedopustili – neprovedli ten zásadní mentální skok, aby se vžili do středu katastrofy, a přemýšlejí jen o tom, co by dělali ve svém aktuálním komfortu.

Sociální empatie nám pomáhá tento omezený pohled překonat. Se sociální empatií se díváme na kontext, abychom porozuměli zkušenostem jiných skupin. Kontext zahrnuje historické události i výzvy a překážky, kterým daná skupina čelí.

Z pohledu sociálně empatického nahlížení znamená „ujít míli v botách druhého“ plně pochopit, co předcházelo a vedlo ke zkušenostem, které daná komunita prožívá dnes. Například to znamená přemýšlet o tom, jak otroctví a následná diskriminace formovaly zkušenosti Afroameričanů v současnosti.

Pracovali jste někdy na skupinovém projektu? Pokud ano, pravděpodobně jste zažili situaci, kdy se jeden člověk téměř neobjevoval na schůzkách a odvedl méně práce než ostatní. Docela otravné, že? Nikdo by se nemohl divit, že ostatní členové týmu byli rozmrzelí.

Ale co když zjistíte, že dotyčný chyběl proto, že má vážně nemocné dítě? Pokud jste jako většina lidí, pravděpodobně byste mu byli ochotni odpustit a více ho podpořit.

To je empatie v praxi. Když cítíme empatii, jsme ochotnější odpouštět druhým a přehlížet jejich nedostatky. A také jsme více nakloněni jim pomáhat.

Hlavní myšlenka zní: empatie podporuje pozitivní chování a zároveň nás činí šťastnějšími.

Empatie podporuje dobré chování – to, čemu psychologové říkají prosociální chování. Jde o dobré skutky, které děláme pro ostatní: projevy laskavosti, dobrovolnickou práci, podporu dobré věci – zkrátka jakoukoli pozitivní interakci mezi lidmi.

Empatie ve skutečnosti podporuje spolupráci. Spolupráce znamená společnou práci způsobem, který prospívá všem zúčastněným. Empatie pomáhá, protože nám umožňuje lépe chápat situaci druhých – a tím omezovat nedorozumění.

Když posilujeme sociální empatii, vytváříme pečující a soudržnější komunity. A tím to nekončí. Empatie je klíčem k lidskému rozvoji. Umožňuje nám rozvíjet naše nejvyšší schopnosti jako jednotlivců – růst, vzkvétat a dosahovat velkých věcí. Rozvoj empatie nám totiž pomáhá orientovat se v sociálních situacích, což zvyšuje naši pohodu i kompetentnost.

Empatie nás také činí šťastnějšími. Výzkumy ukazují, že z empatie neprofitují jen ti, kterým se jí dostává, ale i ten, kdo ji projevuje. Není překvapivé, že dělat dobré věci pro druhé zvyšuje naši vlastní spokojenost. Pravděpodobně jste mnohokrát zažili ten příjemný pocit, když jste pro někoho udělali něco hezkého.

A nejde jen o jednotlivce, ale i o celé společnosti. Roční zpráva, která zkoumala úroveň štěstí ve 150 zemích, ukázala, že nejvyšší úroveň štěstí nebyla spojena s ekonomickým bohatstvím země – jak by se možná dalo čekat. Ve Spojených státech například navzdory rostoucímu bohatství úroveň štěstí klesá.

Štěstí souvisí spíše s vysokou mírou sociální podpory, pocitem svobody a důvěrou ve vládu a instituce. Společnosti mají tendenci být šťastnější, když je veřejná politika vedena sociální empatií. Když tomu tak není, vznikají závažné sociální problémy.