Smrt pravdy

Myslíte si, že jsou dnešní světové události příliš chaotické a surrealistické? Zaprvé v tom nejste sami a zadruhé tyto pocity nejsou nijak nové. „Chaos“ a „surrealistické“ byly přesně ty výrazy, které použil znepokojený Philip Roth už v roce 1961, když napsal dodnes aktuální esej o tom, jak se skutečnost stává podivnější než fikce.

To je jen malý vzorek postřehů, které shromáždila dlouholetá literární kritička deníku The New York Times Michiko Kakutani, aby ukázala, jak jsme se dostali do „postpravdivé éry“ a k „fake news“. Podle Kakutani zanechali spisovatelé jako Roth, George Orwell, Aldous Huxley, Viktor Klemperer, Robert Heinlein či Neil Postman mimořádně prorocká varování před nebezpečím, které nastává, když jsou ověřená fakta a ustálené pravdy popírány nebo překrucovány těmi, kdo drží moc.

V tomto shrnutí se mimo jiné dozvíte, co se děje v ruské Agentuře pro výzkum internetu, který Trumpův tweet prezident přijal jako skvělý kompliment a jak s tím vším souvisí strana Know Nothing.

Některé z hlavních principů, na nichž byly založeny Spojené státy americké, vycházely z evropského osvícenství sedmnáctého a osmnáctého století, které kladlo důraz na rozum, svobodu, pokrok a náboženskou toleranci. V průběhu dějin této země se však vždy našli lidé, kteří se těmto principům stavěli na odpor.

V roce 1839 pronesl Abraham Lincoln proslov známý jako Lyceum Address, v němž zdůraznil význam rozumu při udržování tyranie na uzdě a při zachovávání vlády práva ve Spojených státech. Přesto však existoval paralelní příběh, který udržovali ti, kdo se snažili rozum a pokrok podkopat.

V roce 1855 byl tento proti-příběh v politice snad nejlépe ztělesněn pravicovou stranou Know Nothing, která byla silně protiimigrační a protikatolická a v té době měla 43 členů Kongresu. Ti, kdo podporovali kandidáty strany Know Nothing, se příliš nelišili od dnešních odpůrců pokroku a rozumu: patřili převážně k pracující třídě, která se cítila marginalizovaná a zbavená moci, což obvykle přičítala právě pokroku spojenému s globalizací a technologiemi.

Spisovatelé tomuto opozičnímu proudu v průběhu let dávali různá jména. Philip Roth ho nazval „domorodým americkým berserkem“ a Richard Hofstadter „paranoidním stylem“. Tento proti-narativ byl vždy přítomen a přežíval těsně pod povrchem národního života, podobně jako latentní virus čekající na znovuaktivaci. Teprve nedávno, v roce 2017, se dostal do hlavního proudu.

Konspirační teorie a extremistické názory týkající se náboženské a rasové nesnášenlivosti, které byly do té doby většinou na okraji veřejné debaty, začali šířit blogeři z Breitbartu a získávaly podporu od prezidenta Trumpa prostřednictvím jeho retweetů.

Kroky, které Trump podnikl proti rozumu a pokroku, jsou patrné i z jeho výběru lidí do čela klíčových vládních institucí. Rick Perry se v minulosti vyslovoval pro zrušení ministerstva energetiky – a proti veškeré logice se stal jeho šéfem. Podobně Scott Pruitt, který Agenturu pro ochranu životního prostředí opakovaně žaloval, byl jmenován do jejího čela. Tyto důležité instituce pak začaly brzdit své programy v oblasti obnovitelných zdrojů energie a ochrany životního prostředí.

Způsob, jakým získáváme informace, se za poslední dvě desetiletí dramaticky změnil. Tento „kaleidoskop informačních možností“, jak jej kdysi nazval spisovatel David Foster Wallace, vedl ke vzniku médií, jako je Fox News, která prosazují určitou ideologii namísto nestranného zpravodajství, a k mediálnímu prostředí, v němž „je pravda zcela záležitostí perspektivy a agendy“.

Wallace tuto poznámku pronesl v roce 2005 – tedy ještě předtím, než se sociální sítě staly tak všudypřítomné jako dnes a ještě více zvýšily pravděpodobnost, že se informace k jednotlivci dostanou už přefiltrované a zkreslené.

Od roku 2005 se pravicová zpravodajská scéna rozrostla daleko za hranice Rush Limbaugha a Fox News a zahrnuje také Breitbart či společnost Sinclair Broadcast Group, která ovládá lokální zpravodajství oslovující zhruba 38 procent obyvatel Spojených států. Tato média reagují na události převážně reflexivně, což vede k ignorování faktů, dat a důkazů – zejména v otázkách, jako je násilí páchané střelnými zbraněmi, globální oteplování nebo zdravotní péče.

Fanoušci těchto médií reagují podobně: buď skutečné důkazy ignorují, nebo je odmítají jako výplody „liberálně zaujatých“ zdrojů či jako informace pocházející z vágně definovaného „establishmentu“, na který příznivci Trumpa zlověstně odkazují jako na „hluboký stát“.

Jinými slovy, lidé si připouštějí jen ty informace, s nimiž mají tendenci souhlasit – jev známý jako konfirmační zkreslení. Vzniká tak to, čemu autorka říká stranické či obsahové „silosy“ – informační bubliny, které si lidé kolem sebe budují, aby v nich zůstávaly pouze zprávy zapadající do jejich preferovaného příběhu.

Lidé se navíc třídí do kmenů stejně smýšlejících jako nikdy dříve a výsledná skupinová dynamika konfirmační zkreslení jen prohlubuje. Ideologické „kmeny“, s nimiž se ztotožňujeme, fungují v jistém ohledu podobně jako teroristické sítě: nováčci jsou odříznuti od vnějších vlivů, aby si mohli osvojit extrémně polarizovaný pohled na svět.

Jak moc je mediální krajina rozdělená? V průzkumu Pew Research z roku 2016 se 45 procent republikánů domnívalo, že demokratická politika představuje hrozbu pro blaho národa, zatímco 41 procent demokratů cítilo totéž o republikánech. Sedmdesát procent demokratů označilo republikány za „uzavřené“ a 47 procent republikánů označilo demokraty za „nemorální“. To rozhodně není prostředí, které by podporovalo otevřenou a racionální veřejnou debatu.