Slunečnice

Můžete odpustit někomu, kdo se podílel na holokaustu? Tato představa je ohromující, ale právě s touto otázkou se setkal Simon Wiesenthal. A snažil se na ni odpovědět ve chvíli, kdy byli lidé stále odváděni do plynových komor a pecí a on sám byl stále vězněm v koncentračním táboře.

Co byste dělali na jeho místě – odpustili byste, nebo ne? Wiesenthal se rozhodl, ale otázka v něm zůstala. Po válce proto mluvil a korespondoval s více než padesáti lidmi – náboženskými vůdci, spisovateli i dalšími přeživšími – ve snaze pochopit, zda to, co udělal, bylo správné a v čem vlastně spočívá pravá podstata odpuštění.

Pojďme s ním prozkoumat odpuštění a to, co znamená odpouštět. V tomto shrnutí se dozvíte:

• jak dalajláma uvažuje o potřebě odpouštět,
• proč judaismus nemůže odpustit vraždu a
• že odpuštění především osvobozuje toho, kdo odpouští.

V roce 1943 se mnozí Evropané denně potýkali se smrtí a destrukcí druhé světové války. Jedním z nich byl i židovský vězeň v koncentračním táboře ve Lvově (Lembergu) v Němci okupovaném Polsku, Simon Wiesenthal. Hrozba smrti visela nad ním i jeho spoluvězni každý den: byli odsouzeni k těžké práci s téměř žádným jídlem.

Jednoho dne však Wiesenthal čelil nečekanému, hluboce filozofickému dilematu. Byl poslán pracovat do vojenské nemocnice a po příchodu ho zdravotní sestra odvedla stranou k lůžku nacistického vojáka jménem Karl Seidl. Smrtelně raněný Seidl ležel na lůžku a chtěl se očistit ze svých hříchů: toužil vyznat své zločiny Židovi.

Wiesenthal se ocitl v surrealistické situaci. Musel vyslechnout Seidlův životní příběh – dlouhou zpověď jednoho z těch, kdo nesli odpovědnost za mučení a masovou likvidaci jeho vlastního národa. Seidl, plný sebelítosti a lítosti, mu vyprávěl o svém idylickém katolickém dětství i o tom, jak se později připojil k nacistickému hnutí. Vyrůstal v milující rodině, jeho otec byl sociální demokrat, který se stavěl proti Hitlerovi a nacistické straně. Jako mladý muž se však Karl nechal strhnout atmosférou a vzrušením, vstoupil do Hitlerjugend a později do jednotek SS.

Seidl popsal události, za které se cítil nejvíce vinen. V jednom malém ruském městě dostal on a jeho spolubojovníci rozkaz shromáždit tři sta Židů – převážně žen, dětí a starých lidí – a zavřít je do jedné budovy. Vojáci pak budovu zapálili a stříleli každého, kdo se pokusil uniknout. Seidl byl touto událostí zděšen a krátce poté utrpěl zranění, na jehož následky nyní umíral.

Jak Wiesenthalovi vysvětlil, nemohl zemřít v klidu, dokud mu nějaký Žid neodpustí. Nacistova prosba o odpuštění v sobě nesla složité otázky o síle a mezích odpuštění. Co měl tedy Wiesenthal udělat?

Poté, co Seidl dokončil svůj příběh, rozhodl se Wiesenthal umírajícímu vojákovi výslovné odpuštění neudělit. Nabídl mu však porozumění a lidskou účast. Přestože jím popisované hrůzy v něm vyvolávaly odpor, Wiesenthal mu držel ruku a zůstal u něj po celou dobu zpovědi. Neprojevil hněv ani zášť. A jako prostý projev lidského respektu odháněl mouchu, která Seidla obtěžovala.

Když se Wiesenthal vrátil do koncentračního tábora, vyprávěl příběh svým přátelům a spoluvězňům. Většina z nich ho ujistila, že udělal správně, když nacistickému vojákovi neodpustil. Jeden přítel řekl, že by se dopustil vážného provinění, kdyby odpuštění udělil. Jiný však namítal, že měl Seidlovi odpustit, protože křesťanská nauka umožňuje odpuštění všem, kdo o něj upřímně žádají.

Karl Seidl se také pokusil Wiesenthalovi odkázat své osobní věci. Wiesenthal tuto nabídku odmítl, ale zapamatoval si adresu matky z dopisu, který voják napsal. Když válka skončila a Wiesenthal se znovu stal svobodným člověkem, rozhodl se odcestovat do Německa a Seidlovu matku navštívit.

Když k ní dorazil, naslouchal jejímu nářku nad ztraceným synem i nad manželem, který rovněž padl ve válce. Popsala Karla jako hodného a ochotného chlapce a byla pevně přesvědčena, že zůstal věrný svému křesťanskému vychování a Židům nikdy neublížil.

Wiesenthal zde učinil další rozhodnutí: rozhodl se Seidlově matce neříct pravdu o hrůzách, kterých se její syn dopustil, a umožnil jí uchovat si idealizovaný obraz dítěte. Tento zážitek ho však pronásledoval a on si znovu a znovu kladl otázku, zda jednal správně. Jak uvidíme dále, Wiesenthal musel zvažovat argumenty pro i proti odpuštění – i v tak krajní situaci, jako byla tato.