Slunce stále svítí

V roce 1985, za horkého letního dne v Alabamě, sekal Ray Hinton trávník u domu své matky. Když k němu přišla policie, necítil strach – věděl, že se ničeho nedopustil. Netušil ale, že potrvá téměř třicet let, než znovu získá svobodu. Nevěděl, že stráví 28 let v cele smrti a bude sledovat, jak jeho spoluvězně odvádějí k elektrickému křeslu vzdálenému sotva třicet metrů od jeho cely.

Hintonův případ je učebnicovým příkladem justičního omylu. Jako chudý černoch měl v prvním procesu jen mizivou šanci na spravedlivý výsledek, přestože existovaly jasné důkazy o jeho nevině. Musel snášet ponižování a psychickou torturu dlouhodobé samovazby na oddělení smrti, dokud za něj po mnoho let neúnavně nebojoval jeden odhodlaný právník.

Navzdory okolnostem, které by většinu z nás zlomily, dokázal Hinton v cele smrti najít určitý pocit svobody, naděje a života. Prohloubil svůj soucit s ostatními vězni, objevil sílu vlastní představivosti a především si uchoval naději.

V tomto shrnutí se dozvíte, jak Hinton dokázal „utéct“ ze své cely, aniž by ji fyzicky opustil; jak může život na oddělení smrti setřít ideologické rozdíly; a proč se Hinton rozhodl odpustit, místo aby v sobě živil zášť.

Na začátku 70. let v Alabamě se Hinton a jeho přátelé chystali nastoupit do dříve čistě bílé školy – stát totiž zrušil segregaci. Jeho matka si ho posadila a varovala ho: „Nemluv s žádnými bílými dívkami. Dívej se k zemi. Buď zdvořilý k učitelům a dodržuj pravidla. A hned po škole jdi domů.“

Vyrůstat jako černoch v Alabamě v 70. letech znamenalo zažívat neustálý rasismus. Alabama byla hluboce segregovaná a teprve na začátku tohoto desetiletí si černoch mohl sednout v jídelně k pultu a objednat si hamburger. A i v polovině sedmdesátých let bylo z chování obsluhy zřejmé, že z nového pořádku není nadšená.

Navzdory formálnímu konci segregace byl v 70. letech stále přítomný pocit hrozícího násilí. Hinton si vzpomíná na situaci, kdy byla v kostele odpálena bomba a děti musely zůstat doma. Matka ho varovala, aby utekl, pokud by u něj zastavilo auto plné bílých mužů.

Ani ve škole nebylo prostředí o mnoho lepší. Jednou, když Hinton hrál basketbal za svou školu, nastřílel za poločas 30 bodů – nový školní rekord. Když odcházel z hřiště, slyšel skandování, o kterém se domníval, že zní „Hin-ton! Hin-ton!“. Zmátlo ho ale, že totéž křičeli i fanoušci soupeře. Teprve pak mu došlo, že ve skutečnosti skandují rasovou nadávku. Okamžitě se v něm hrdost změnila v hanbu.

Přestože vyrůstal v takové atmosféře, měl Hinton převážně šťastné dětství. Matka ho dobře vychovala, i když rozhodně nebyl anděl. V roce 1975 ukradl auto. Stopování bylo pro černocha velmi riskantní a on se potřeboval dostat z místa na místo. Jako většina mladých mužů chtěl pracovat a chtěl se bavit a poznávat ženy.

Auto používal dva roky, než se dozvěděl, že ho policie hledá. Vinu v sobě cítil už dlouho. Přiznal se matce, která mu připomněla, že ho vychovala k tomu, aby se ke svým chybám postavil čelem. Hinton se sám přihlásil na policii a odseděl si krátký trest. Ulevilo se mu, že se přiznal. Pobyt ve vězení si ale rozhodně neužil – jídlo bylo špatné, cela páchla a nesnášel ztrátu svobody. Ujistil se, že vězení pro něj není.

23. února 1985 byl při loupeži v Birminghamu v Alabamě zastřelen asistent manažera restaurace a na místě zemřel. 3. července byl při podobné loupeži zastřelen zaměstnanec restaurace Captain D’s – zemřel na střelné poranění hlavy. Brzy ráno 25. července byl při další loupeži postřelen Sidney Smotherman, manažer steakhouse Quincy’s. Střelbu přežil.

Smotherman popsal útočníka jako černocha, který měřil téměř dva metry, vážil asi 190 liber a měl knír. V době útoku pracoval Hinton na noční směně ve skladu a jeho přítomnost byla potvrzena nadřízeným.

Šest dní po Smothermanově postřelení sekal Hinton u matky trávník pod spalujícím sluncem. Když vzhlédl, uviděl dva bílé policisty, jak na něj zírají s rukama položenýma na zbraních. Nebál se. Proč by měl? Nic špatného neudělal.

Policisté ho zatkli a odvezli na stanici. Tam mu předložili prázdný list papíru a řekli mu, aby ho podepsal – prý na něj pak dopíší jeho práva, aby bylo doloženo, že mu je přečetli. Hinton odmítl. Nebyl hloupý.

V jednu chvíli mu policista otevřeně řekl, že je mu jedno, jestli zločin spáchal on, nebo ne – pokud ne on, udělal to „některý z jeho bratrů“, tedy jiný černoch. Policista Hintonovi vyjmenoval pět důvodů, proč bude odsouzen: je černoch; identifikovat ho má bílý muž; okresní prokurátor bude bílý; soudce bude bílý; a porota bude také bílá. Pak se usmál.

S blížícím se procesem nevypadala situace dobře. Policie našla starou pistoli, která patřila Hintonově matce. Soused viděl, jak policista zbraň vzal, prohlédl ji a do hlavně strčil kus látky. Když ji vytáhl, byla plná prachu. Hinton věděl, že zbraň nebyla vystřelena nejméně 25 let, ale státní balističtí experti tvrdili, že náboje ze tří míst činu pocházejí právě z této pistole.

Detektor lži potvrdil Hintonova tvrzení o nevině, ale obžaloba využila práva zabránit tomu, aby byl výsledek testu u soudu použit jako důkaz. Smotherman nakonec Hintona – mylně – identifikoval z fotografické sestavy.

Že měl Hinton neprůstřelné alibi? Zdálo se, že to nikoho nezajímá.