Slova na cestách

Ať už si pedanti, autoři pravidel nebo samouci hrající si na krále Kanuta přejí zvrátit tok změn, způsob, jakým mluvíme, se neustále proměňuje – jazyky prostě nemohou zůstat stát. Jen málokterý jazyk je přitom tak neklidný jako angličtina. Během svých zhruba 1 400 let vývoje získala „houbovitou“ povahu, která jí umožňuje všechno nasávat, a zároveň neuvěřitelný talent pro inovaci.

Od výslovnosti po interpunkci je dnešní angličtina vzdálená světelné roky od jazyka, v němž Shakespeare psal své hry. Pochopení této historie změn nám pomáhá vyvracet různé mýty. Od emotikonů po časté používání slova „like“ mezi mileniály – nejnovější přírůstky do angličtiny jazyk neničí, ale naopak pokračují v jeho dlouhé tradici přizpůsobování.

A právě to je v angličtině jediná opravdová konstanta: změna. V následujících kapitolách se dozvíte, jak může výslovnost změnit význam slov; proč angličtina snadno převádí slovesa na podstatná jména, zatímco třeba španělština ne; a co vlastně znamená slovo „cafetorium“.

Dnes se někdy zdá, že každý druhý člověk chce být umělcem. Částečně je to tím, že jde o jedno z mála povolání, které otevřeně podporuje emocionální sebevyjádření. Nebylo tomu tak ale vždy. Ve skutečnosti se emoce dostaly do popředí umění poměrně nedávno.

Středověcí umělci, jako florentský malíř Giotto di Bondone ze 13. století, se příliš nezajímali o to, jak se jednotlivci cítí. Zajímaly je velké otázky lidského života – a především náboženství. Všechno se začalo měnit zhruba v době, kdy Leonardo da Vinci kolem roku 1505 namaloval Monu Lisu. Tento obraz je proslulý plachým úsměvem své hrdinky. Jednotlivec je tu v centru pozornosti, což činí obraz poměrně atypickým, a proto je často považován za začátek nové, individualističtější éry v umění.

Odtud už nebylo cesty zpět. Od renesance až po intimní román Lva Tolstého Anna Karenina z roku 1877 měli jednotlivci a jejich pocity v našem umění výsadní postavení. Zatímco individualita a vyjadřování emocí jsou v umění relativně novými jevy, v jazyce jsou centrální součástí už po staletí.

Vezměme si slovo „dobře“. Mluvčí staré angličtiny ho používali už v raném středověku, i když ho psali jako „wel“. Co tedy znamená? Představte si větu: „Dobře, koně běhají rychle.“ Zkuste malému dítěti vysvětlit, co v ní dělá slovo „dobře“. Docela oříšek, že? Na rozdíl od slova „kůň“ je těžké mu přiřadit jediný, jasný význam.

Dává smysl jen v kontextu předchozí poznámky nebo otázky, například: „Proč koně nesežerou vlci?“ Slovo „dobře“ tu vyjadřuje postoj. Mluvčí jím reaguje s určitou shovívavou laskavostí k neznalosti druhé osoby. To znamená, že toto krátké čtyřpísmenné slovo odvádí spoustu emocionální práce: umožňuje nám někoho opravit, aniž bychom ho urazili.

Je to tedy jedinečný příklad toho, jak jsou naše pocity a emoce vetkány do jazyka, který používáme. V následujících částech se podíváme o něco hlouběji do subjektivního světa pocitů v jazyce.

Existuje určitý typ jazykového tradicionalisty, který se obává, že emotikony úplně nahradí psanou angličtinu. To je ale hodně přehnaná představa. Emotikony jsou způsob, jak do textu vkládat pocity, nikoli náhrada psaní.

Mluvený jazyk bývá obvykle výstižnější a emocionálně bohatší než psaný, ale v psaní došlo k obrovské změně. Textové zprávy dělají z psaní něco mnohem bližšího mluvené řeči: je neformální, rychlé a emocionálnější.

Porovnejte to s faxem. Mohl by se zdát jako starší obdoba téhož, ale rozdíl je zásadní. Faxy se většinou používaly k předávání technických informací – pokynů, údajů a podobně. Zkrátka šlo obvykle o dost suché texty. Textové zprávy jsou úplně jiná liga. Nová generace uživatelů technologií proměnila komunikaci v mnohem osobnější a „teplejší“ záležitost.

A právě tady přicházejí ke slovu emotikony: slouží k vyjadřování emocí. To ale neznamená, že nahradí psaní. Kdybychom používali jen emotikony, moc bychom toho neřekli. Věty by neobsahovaly o mnoho víc než: „No, jo, asi, to bylo úplně, víš jak.“

Proč tedy tolik rozruchu? Jedním z důvodů je, že emotikony jsou jiné – jsou to malé obrázky. Když ale tenhle fakt odhlédneme, uvidíme, že často fungují velmi podobně jako slova. Jedním příkladem je „no“, jak jsme viděli v předchozí části. A podobných výrazů je mnohem víc.

Stačí si vzpomenout na nedávné přírůstky do angličtiny, jako jsou „totally“ nebo „like“. Nebo na nové použití slova „ass“. Připojené k přídavnému jménu zesiluje jeho význam. „Mean-ass“ například znamená „extrémně zlý“.

Jiné jazyky mají podobná slova. Němci vkládají do vět „mal“, aby vyjádřili bezstarostnost nebo zjemnili výrok. Japonští mluvčí přidávají na konec vět částici „ne“. Zkuste se jich zeptat, co přesně znamená, a dočkáte se spíš váhání a přemýšlení než jasné definice. Je to emocionální svět – jeho přesný význam se těžko uchopuje.