Slon v hlavě

Jedním z nejznámějších Aristotelových výroků je, že člověk je politické zvíře. Tím chtěl říct, že lidé se liší od ostatních tvorů tím, že si vyvinuli sociálně‑politický systém zákonů a pořádku, který má sloužit jejich vlastnímu rozvoji. Aristotelés však neměl k dispozici dnešní vědecké poznatky.

Dnes víme, že evoluční cesta lidstva zanechala v naší biologii řadu pozůstatků, které jsou v nás stále přítomné. A co je zajímavé – tyto prvky dodnes určují některé zcela běžné vzorce našeho chování. Přitom se často rádi tváříme – podobně jako Aristotelés – že s „nižšími“ zvířaty nemáme nic společného. Jenže to není pravda.

I když bychom tyto rysy nejraději popírali, čas od času se nenápadně projeví a my jsme nuceni si je přiznat. To jsou ti sloni v naší hlavě.

V této knize se mimo jiné dozvíte:

• jak předvídatelně působíte, když usilujete o povýšení,
• proč bude na nablýskaná luxusní auta vždy existovat trh,
• a co vás může malý pták lejsciovec (bowerbird) naučit o hledání partnera.

Pokud jste někdy pozorovali šimpanze v zoo, nejspíš tu scénu dobře znáte – šimpanzi si navzájem vybírají ze srsti nečistoty. Nejde ale jen o udržování čistoty; pod povrchem se odehrává mnohem víc.

Probíhá tu výměna – řízená hlubokými a převážně sobeckými pohnutkami – které se říká sociální péče o srst. Šimpanz A je například víc než ochotný pečovat o srst šimpanze B, protože to znamená, že šimpanz B s velkou pravděpodobností oplatí službu jemu. Jsou místa, kam se ani šimpanz sám nedostane!

Po mnoha letech studia primátů si primatolog Robin Dunbar všiml, že tato péče o srst má hlubší význam. Jejím druhotným účelem je politika – je to nástroj pro vytváření vztahů a vzájemných aliancí založených na důvěře. Tyto dlouhodobé výhody nelze podceňovat.

Dunbarovy postřehy vycházely z toho, že primáti si dál pečlivě pročesávali srst, i když byla zjevně čistá. To ukázalo, že nejde jen o hygienu. Hraje tu roli něco mnohem složitějšího a politického.

Primáti ovšem nejsou lidé – nemají vědomí v tom smyslu jako my. I když si nejsou svých sociálních strategií vědomi, přesto je uplatňují. Je to instinkt.

Lidé naopak mají schopnost vnímat, co se odehrává v myslích druhých, a hodnotí se navzájem právě podle tohoto vnímání. V důsledku toho někdy své skutečné motivy před ostatními skrýváme a – co je zásadní – často je skrýváme i sami před sebou. Koneckonců, pokud si nejsme vědomi toho, co nás ve skutečnosti pohání, je méně pravděpodobné, že si toho všimnou ostatní.

Jiní primáti naopak nedokážou motivy druhých rozpoznávat stejným způsobem, a proto u nich není taková potřeba klamat. Šimpanzi jsou bezpochyby fascinující, ale podívejme se teď o něco blíž na lidi.

Lidem se snadno posmívá šimpanzům, když si o sobě myslíme, že naše motivy jsou ve srovnání s jejich chováním vznešené a čisté. Tím ale klameme sami sebe. Stejně jako šimpanzi i lidé často jednají ze sobeckých, nehezkých a mnohdy nevědomých pohnutek.

Můžeme například toužit vyšplhat po kluzkém žebříčku společenského postavení. Nebo je naším cílem kariérní postup, manipulace s druhými či sexuální dobývání. Naše mozky nás často udržují v nevědomosti o tom, kdy jednáme mazaně či vypočítavě – sebeklam totiž usnadňuje klamání ostatních.

Představte si, že opravdu toužíte po povýšení. Sotva půjdete za šéfem jen tak ležérně a přímo si o něj řeknete. Spíš začnete používat profesionální slovník, zdůrazňovat své zkušenosti a kompetence – aniž byste si připouštěli, jak sobecké je prosazovat vlastní postup na úkor stejně schopných kolegů.

Do této chvíle je to pochopitelné. Samozřejmě ale nejsme vůči těmto neviditelným strategiím úplně slepí – jinak bychom o nich teď nemohli mluvit. Autoři knihy tento jev nazývají „sloni v mozku“.

Většina lidí zná rčení „slon v místnosti“. Označuje problém nebo téma považované za tabu, o kterém se nemluví, i když je všem na očích. „Slon v mozku“ je podobný: jde o důležitý motiv, který však není přiznán. Může být také tabuizovaný – v tomto případě ale jde o tabu introspektivní.

Rozhodnete‑li se zůstat k přítomnosti těchto slonů ve svém mozku slepí, můžete je ignorovat. Stačí však trochu sebereflexe nebo někdo vnímavý ve vašem okolí, kdo vám nastaví zrcadlo, a vy si najednou uvědomíte, co vás ve skutečnosti pohání.

To vyvolává otázku: proč tak rádi skrýváme své motivy sami před sebou?