Skrze jazykové sklo

Otázka, jak jsou v jazyce vyjadřovány barvy, byla dlouho – poněkud překvapivě – horkým tématem lingvistiky. Když filologové v devatenáctém století poprvé zaznamenali, že slova pro barvy ve starověkých literaturách světa působí z dnešního pohledu zcela nesmyslně, rozpoutala se debata, která trvá dodnes.

V jádru této debaty leží otázka, co nám konkrétní jazyk může říct o svých mluvčích. Pokud jazyk nemá slovo pro „žlutou“, znamená to, že jeho mluvčí tento barevný odstín nevidí? Pokud nemá slovo pro „zítra“, znamená to, že takový časový úsek pro ně neexistuje? Nebo jsou tyto rozdíly čistě kulturní?

Tyto úryvky vás vezmou na cestu napříč jazyky světa a ukážou vám, že jazyk – daleko od pouhého odrazu kultury svých mluvčích – může mít zásadní, a někdy i podivné, účinky na to, jak přemýšlíme a vnímáme svět. V tomto shrnutí se dozvíte, proč ve starořečtině neexistovalo slovo pro „modrou“, proč slovo pro „červenou“ vzniká ve všech jazycích dříve než slovo pro „žlutou“ a proč Španělé a Němci uvažují o mostech odlišně.

A ještě jedno doporučení od redakce: „Tyto úryvky vás provedou historií i současností při hledání odpovědí na stále aktuální otázku, jak jazyky, jimiž mluvíme, ovlivňují způsob, jak přemýšlíme a jednáme. Opravdu fascinující čtení!“ – Erik, vedoucí produkce redakce.

Pokud jste někdy četli díla antického řeckého básníka Homéra, možná jste si všimli, že nikdy nepoužívá slovo, které by znamenalo „modrá“. Proč? Protože barvy jsou jednou z oblastí, kde jazyk velmi zřetelně odráží kulturu.

Staří Řekové, jak brzy uvidíte, měli zcela jinou „barevnou kulturu“ než my dnes. Na základě barevných výrazů použitých v Íliadě a Odysseji tvrdil britský premiér a učenec William Ewart Gladstone, že smysl pro barvy u antických Řeků musel být jiný než náš. Ve své knize Studies on Homer and the Homeric Age (Studie o Homérovi a homérské době) z roku 1858 Gladstone argumentoval, že Řekové vnímali svět spíše v černobílém než v „barevném“ režimu.

Podle Gladstonea Homér nepoužíval slova jen z básnické licence – slova, která se nám dnes zdají podivná –, ale proto, že stejně jako ostatní staří Řekové měl nedostatečně rozvinuté barevné vnímání, omezené převážně na světlo a tmu. Proto označoval věci jako med nebo čerstvě natrhané větvičky slovem chlōros („zelený“), tedy barvou, která není ani černá, ani bílá, aby vyjádřil jejich bledost a svěžest.

Gladstone svou teorii dále podporoval tím, že Homér barvy zmiňuje málo nebo vůbec tam, kde bychom je dnes očekávali – například při popisu jarních květin na louce. Obecně také dával přednost základním barvám – černé a bílé – před ostatními. Například slovo melas („černý“) se v jeho dílech objevuje asi 170krát, zatímco xanthos („žlutý“) jen zhruba desetkrát.

To Gladstonea vedlo k tvrzení, že lidstvo v určitém okamžiku prošlo jakýmsi „vzděláváním oka“ – tedy že jsme se postupně naučili rozlišovat barevné odstíny –, k němuž v době antického Řecka ještě nedošlo. Proč? V antickém Řecku byly umělé barvy, vyráběné pomocí pigmentů a barviv, stále v plenkách. Modrá barva (mimo moře a nebe) se ve světě starých Řeků vyskytovala jen zřídka: modré oči, modrá barviva i skutečně modré květiny byly vzácné. Možná právě proto Homér nikdy nepoužil slovo pro „modrou“.

V roce 1867 prohlásil filolog Lazarus Geiger, že vývoj lidstva lze sledovat prostřednictvím jazyka. Vyšel přitom z pozorování, že stejně jako Homérovy básně se i další starověké texty, například indické Védy nebo Bible, vyjadřují o barvách velmi zvláštně.

Geigerova hypotéza je významná tím, že přetváří Gladstonovo zjištění o „barevné nedostatečnosti“ jedné starověké kultury v teorii o vývoji barevného vnímání celého lidského rodu. Zajímavé je, že slova pro barvy se v různých jazycích světa vyvíjela ve stejném pořadí. Po rozlišení tmavého a světlého (černé a bílé) přichází citlivost na červenou, poté na žlutou, následně na zelenou a nakonec na modrou a fialovou.

Geiger bohužel zemřel v rané fázi svého výzkumu, ve věku pouhých 42 let. Následující badatelé pak strávili desetiletí sledováním falešné stopy – mylného, ale rozšířeného přesvědčení o dědičnosti získaných vlastností, jak je formuloval Jean-Baptiste Lamarck. Toto přesvědčení se stalo základem teze Huga Magnuse, že lidská sítnice – jak se domníval i Gladstone – rozvíjela svou citlivost na barvy prostřednictvím získaných zlepšení v barevném vnímání, která se pak předávala dalším generacím.

Kritici – autor je označuje jako „kulturníky“ na rozdíl od „nativistů“ – se domnívali, že tyto změny v barevném vnímání nesouvisejí s anatomickými proměnami. Naopak, navazovali na Geigera a tvrdili, že z jazyka nelze přímo usuzovat, jaké barvy starověcí lidé skutečně vnímali.

Například bílé víno nazýváme „bílým“, přestože je spíše nažloutle zelené. „Černé“ třešně jsou ve skutečnosti tmavě červené a i „červené“ veverky jsou spíše hnědé. A pak jsou tu anekdoty o starších kulturách předcházejících Homérovi, jako byli Mykénci, kteří si velmi cenili lapis lazuli – výrazně modrý kámen. To naznačuje, že modrou barvu skutečně vnímali; proč jinak by si tolik cenili jinak obyčejného kamene?