Skleněný dům

Mnoho lidí se při snaze pochopit, jak mohl být Donald Trump zvolen prezidentem, dívá na obyvatele měst ve státech středozápadu a v takzvaných přelomových oblastech a vinu za tento politický obrat klade především na bílou dělnickou třídu. Když se však podíváte na vývoj typického amerického města Lancaster v Ohiu, uvidíte, proč je takové vysvětlení příliš zjednodušené.

Příběh Lancasteru ukazuje, jak se město mohlo proměnit z rušného místa plného růstu a komunitní soudržnosti v prostředí brutálního úpadku. Jakmile se zdroj místního úspěchu – společnost Anchor Hocking Glass Company – dostal do chamtivých rukou korporátních investorů, začaly se věci rychle zhoršovat.

Ukazuje se, že samotná víra v americký sen nestačí k tomu, aby město přežilo. Toxická kombinace špatného řízení a financování prostřednictvím soukromého kapitálu dokáže uvrhnout celé město do chaosu.

Dozvíte se také, že v Lancasteru vám sklenka v baru mohla zajistit práci; jak klíčový ekonomický poradce Donalda Trumpa odstartoval pád tohoto malého města na středozápadě; a proč jsou lidé, kteří městu vyrvali srdce, jeho obyvateli dodnes oslavováni.

Po určitou dobu byl Lancaster v Ohiu téměř dokonalým americkým městem. B.C. Forbes, šéfredaktor časopisu Forbes, jej kdysi označil za ukázkový příklad toho, čeho lze dosáhnout bez vměšování „levicových“ aktivistů.

V době svého vrcholu byl Lancaster prosperujícím, pracovitým městem, jehož srdcem byla sklárna Anchor Hocking zaměstnávající více než 5 000 místních obyvatel. Město navíc vypadalo jako z pohádky: s malebným centrem, kde se sousedé při míjení zdravili a zastavovali na kus řeči.

Herb George byl typickým obyvatelem Lancasteru. Stejně jako mnozí další nastoupil do Anchor Hocking v poválečných letech a postupně se vypracoval na vyšší pozice. Jeho manželka Nancy byla aktivní v komunitě, dobrovolničila při fundraisingových akcích pro nemocnici a zasazovala se o výstavbu nových škol.

Lancaster byl ve 40., 50. a 60. letech plný podobných rodin: manžel pracoval ve sklárně, zatímco manželka se věnovala veřejnému životu – ať už šlo o schůze městské rady, očkovací kampaně, nebo třeba prosazování oprav chodníků.

Bylo to město, kde si děti mohly volně hrát venku a přátelství často překračovala společenské rozdíly. Viceprezident Anchor Hocking seděl v hospodě Old Bill Bailey u piva vedle dělníků z továrny a nebylo nic neobvyklého na tom, když si některý z manažerů Anchor Hocking vyhlédl nového zaměstnance právě mezi štamgasty baru.

Stejně běžné bylo, že teenager dokončil střední školu a hned následující týden nastoupil do Anchor Hocking – s vědomím, že tam pravděpodobně stráví dalších čtyřicet let a poté odejde do penze s jistým a slušným důchodem.

Lancaster nebyl městem přepychu, ale lidé žili poměrně bezstarostně a hrdě drželi hlavu vzhůru s pocitem, který plyne z poctivě vydělaných peněz. Jako každé jiné malé město měl i Lancaster svůj díl drobných skandálů, alkoholismu a chudoby, přesto byl jedním z míst, která se nejvíce blížila hollywoodské představě idylického maloměsta.

Není náhodou, že se právě zde natáčel film z roku 1948 Zelená tráva Wyomingu.

Stejně jako v mnoha jiných kdysi prosperujících průmyslových městech jsou i zlaté časy Lancasteru bohužel minulostí. To, co bývalo venkovskou idylou, je dnes místem sužovaným rozsáhlou drogovou závislostí, vysokou nezaměstnaností a vlnou osobních bankrotů. Domy i veřejné budovy chátrají kvůli zanedbání a nedostatku peněz.

Tolik rodičů skončilo ve vězení, že není výjimkou, když děti vyrůstají u prarodičů. V okrese Fairfield v Ohiu, jehož součástí je i Lancaster, mají 58 procent dětí v systému sociálních služeb rodiče závislé na opiátech. V sousedním okrese Hocking toto číslo přesahuje 79 procent.

Pro mnoho lidí se drogy zpočátku jevily jako únik z bezútěšné reality života v Lancasteru, nakonec však jen přiživily další problémy. Když autorovi muž zodpovědný za vyšetřování závažné kriminality ve městě vyprávěl o množství zatčení souvisejících s drogami, nedokázal zadržet slzy. Šlo o lidi, s nimiž vyrůstal; někteří s ním kdysi hráli v jednom fotbalovém týmu na střední škole.

V Lancasteru stále žijí staří známí, kteří se drží ideálů maloměstské slušnosti – ideálů, jež dnes působí, jako by patřily do dávné minulosti. Některé kabelové zpravodajské stanice jim vnukly představu, že za vše mohou „parazitující cizinci“, nepříjemná pravda však je, že skutečné problémy přišly zevnitř.

V osmdesátých letech začala továrna Anchor Hocking trpět toxickou kombinací špatného řízení a chamtivých soukromých investorů. Jejich chybná rozhodnutí podporovalo neregulované prostředí volného trhu, které prosazovala Reaganova administrativa.

V čele stál korporátní dravec Carl Icahn, který využil taktiku známou jako „greenmailing“ – obdobu vydírání prostřednictvím akciového trhu. Někdo nakoupí co největší podíl akcií společnosti a poté si vynutí místo v představenstvu, aby mohl prosazovat změny ve svůj prospěch. Jedinou cestou, jak se ho firma může zbavit, je odkoupit jeho podíl za vyšší cenu.

Anchor Hocking na tuto hru přistoupila a nájezd přinesl Icahnovi dva až tři miliony dolarů. Pro Lancaster však bylo ještě horší, že tím vyslal signál dalším korporátním „žralokům“, že na Anchor Hocking lze dobře vydělat.