Šílenství v civilizaci

Od krále Saula přes Shakespearova Macbetha až po kapitána Nema z románů Julese Verna – zobrazení šílenství máme víc než dost. A od prvních diagnóz „šílenství“ a „duševní choroby“ se lidstvo snaží duševně nemocné léčit a pečovat o ně.

Co jsme ale v různých dobách považovali za „šílenství“ a jak to souvisí s dnešními představami o duševním zdraví? Jak se lidé v průběhu dějin pokoušeli jeho existenci pochopit? Od nadpřirozených příčin přes nerovnováhu tělesných šťáv až po traumata z minulých životů – navrhovala se celá řada vysvětlení duševní „abnormality“.

Zajímavé je, že s přechodem od antiky přes osvícenství k moderní době neprobíhal žádný jednoznačný, přímočarý pokrok v porozumění. Pojďme se tedy ponořit do světa duševních poruch a podívat se, jak s nimi společnost v různých epochách zacházela.

V tomto shrnutí se dozvíte, proč staří Řekové věřili, že strava ovlivňuje duševní zdraví; jak se z „bedlamu“ stalo slovo, které dnes používáme pro chaos a blázinec; a jak První světová válka změnila naše vnímání těch, kdo trpí duševními nemocemi.

Jak bylo šílenství v průběhu dějin vnímáno a léčebně ovlivňováno? Abychom mohli na tak širokou otázku odpovědět, musíme začít několika definicemi.

Co vlastně znamená „šílenství“? Autor ho definuje jako „trvalé a zásadní narušení intelektu, rozumu a emocí“. Jde o pojem, který se používal k označení celé škály duševních poruch, mezi něž patří například deprese, mánie či halucinace.

Příčiny šílenství byly v průběhu historie předmětem intenzivních debat. Jednou z ústředních otázek bylo, zda vycházejí zevnitř člověka, nebo mají vnější původ. V judeo‑křesťanské tradici bylo šílenství často chápáno jako Boží trest. Bible vypráví příběh krále Saula, který byl potrestán za to, že neuposlechl Boží příkaz k vyhlazení soupeřícího amalekitského kmene. Bůh na něj seslal šílenství.

Saulovo Bohem způsobené šílenství mělo však ještě další rozměr: říkalo se, že mu propůjčilo prorocké schopnosti. Jeho bláboly byly vykládány jako Boží proroctví. Nebyl jediným prorokem, u něhož se šílenství a proroctví prolínaly. To, co by později v dějinách bylo považováno za stav vhodný k léčbě, bylo tehdy chápáno zcela jinak. „Šílený“ Jeremiáš byl například pokládán za proroka, který předpověděl babylonské dobytí Jeruzaléma.

Řekové a Římané naopak vnímali šílenství jako něco, co vychází zevnitř člověka, a rozvíjeli k jeho vysvětlení vědecké teorie. Hippokratovská sbírka lékařských textů dávala přednost naturalistickým a fyzickým vysvětlením. Tělo bylo chápáno jako složené ze čtyř „šťáv“ (humorů): krve, hlenu, žluči a černé žluči. Pokud byly tyto složky v rovnováze, předpokládalo se, že je člověk tělesně i duševně zdravý.

Když však v těle došlo k nerovnováze, mělo to podle tehdejších představ vést mimo jiné i ke vzniku šílenství. Řečtí a římští lékaři se proto snažili duševní poruchy léčit vyrovnáváním tělesných šťáv. Předpokládalo se například, že cvičení nebo změna jídelníčku mohou napomoci obnovení rovnováhy.

Způsob, jakým se v průběhu staletí nakládalo s lékařským poznáním, je fascinující. Stačí se podívat na přístup Arabů v době jejich výbojů. Zpočátku měli Arabové o uchovávání nalezených lékařských znalostí jen malý zájem – nakonec je však z velké části právě jejich zásluhou, že se medicínská věda rozšířila.

V roce 636 n. l. Arabové porazili Perskou říši. Při tom se ztratilo obrovské množství staletých perských lékařských poznatků. Situace byla zcela jiná, když byla v roce 1453 po obléhání Konstantinopole dobyta Byzantská říše Osmanskou říší. Konstantinopol po staletí shromažďovala řecké a latinské texty, zejména lékařské. Tyto spisy formovaly byzantskou lékařskou praxi a umožnily přenést lékařské myšlení z klasické antiky do středověku.

Po pádu Konstantinopole panovaly velké obavy, že veškeré toto lékařské vědění bude ztraceno. Tentokrát však Arabové tyto texty aktivně vyhledávali a studovali. Konstantinopol nebyla výjimkou: kdykoli Arabové dobyli nové území – ať už ve Španělsku, nebo v Indii – do značné míry vstřebali místní kulturu do vlastní.

Arabská kultura navíc do lékařského poznání sama přispěla. Například džinové byli démonické bytosti, které měly podle tehdejších představ způsobovat šílenství a nemoci. Arabští učenci však tato nadpřirozená vysvětlení kombinovali s empirickým uvažováním o duševním utrpení, jaké nacházeli v řeckých lékařských textech.

Arabský svět dal vzniknout tomu, co je často označováno za jeden z nejdůležitějších lékařských textů v dějinách. Kánon medicíny, dokončený v roce 1025, shrnul veškeré tehdy známé lékařské poznání do pouhých pěti knih. Jeho význam byl tak velký, že byl později přeložen do francouzštiny, hebrejštiny, čínštiny, řečtiny a dalších jazyků. Ať se to zdá neuvěřitelné, Kánon sloužil jako učebnice medicíny ještě v osmnáctém století.

Bez vlivu arabské tradice vzdělanosti a intelektualismu by dnešní lékařská věda byla bezpochyby mnohem chudší.