Signál a šum

„Předpovídat je velmi obtížné, zvlášť pokud jde o budoucnost.“ Tak zní výrok, který je často připisován dánskému fyzikovi Nielsu Bohrovi. A skutečně: předpovědi jsou velmi náročné, jak je vidět na tristních výsledcích expertů v různých oblastech – od meteorologie přes sportovní sázení až po politiku. Ještě horší je, že odborníci mají tendenci být si svou schopností předpovídat docela jistí, i když historická data ukazují opak.

Tato kapitola nastíní obtíže spojené s předvídáním ekonomického vývoje a s hledáním několika klíčových informací – tedy signálu – v obrovské mase dostupných dat, tedy šumu. Mimo jiné se dozvíte, proč byste byli schopni dosahovat vynikajících zisků jen na základě toho, kdo vyhrál Super Bowl v každém roce po dobu tří desetiletí, proč pozitivní výsledek mamografického vyšetření může stále znamenat jen zhruba desetiprocentní pravděpodobnost rakoviny prsu a proč je zcela přirozené, že akcioví obchodníci se příliš nezajímají o to, zda se na trhu vytváří bublina.

Půjdete dnes do práce pěšky, nebo pojedete autobusem? Vezmete si s sebou deštník, nebo ne? V každodenním životě se rozhodujeme na základě předpovědí toho, co se stane v budoucnu – například zda bude pršet, nebo svítit slunce.

Předpovědi jsou ale běžné i ve veřejném prostoru: analytici akciového trhu, meteorologové či sportovní komentátoři se jimi živí. Jednou z oblastí, kde bychom mohli očekávat obzvlášť kvalitní prognózy, je ekonomika. Je přece klíčová pro jednotlivce, firmy i celé státy a k dispozici je ohromné množství dat – některé společnosti sledují až čtyři miliony ekonomických ukazatelů.

Přesto mají ekonomové navzdory těmto předpokladům v předpovídání velmi špatné výsledky. Uvažujme běžně sledovaný ukazatel, hrubý domácí produkt (HDP). Prvním problémem ekonomických prognóz HDP je to, že ekonomové často říkají něco jako: „Příští rok vzroste HDP o 2,7 procenta.“ Ve skutečnosti je toto číslo jen středem širokého intervalu spolehlivosti, který by zněl například: „S devadesátiprocentní pravděpodobností se růst HDP bude pohybovat mezi 1,3 a 4,2 procenta.“ Jediné přesné číslo tedy vytváří falešný dojem přesnosti a jistoty.

A co je horší, ekonomové nejsou příliš dobří ani v odhadování samotných intervalů spolehlivosti. Pokud by jejich devadesátiprocentní intervaly byly zhruba správné, očekávali bychom, že skutečná hodnota HDP se ocitne mimo tento interval jen v jednom z deseti případů. Průzkum profesionálních předpovědí však ukazuje, že od roku 1968 se ekonomové spletli přibližně v polovině případů. Zdá se tedy, že ekonomové nejsou jen špatní prognostici, ale také výrazně nadhodnocují jistotu svých předpovědí.

Kromě odhadů HDP jsou ekonomové také spektakulárně neúspěšní v předvídání hospodářských propadů. V devadesátých letech se jim například podařilo rok dopředu předpovědět jen dvě z celkem šedesáti recesí ve světě. Řečeno mírně: ekonomické prognózy bychom měli brát minimálně s velkou rezervou.

Proč je tak těžké předpovídat vývoj ekonomiky? Jednoduše proto, že na ni působí ohromné množství vzájemně provázaných faktorů. Například tsunami, které zasáhne Tchaj-wan, může ovlivnit, zda si někdo najde práci v Oklahomě.

Navíc je nesmírně obtížné odhalit skutečné příčinné souvislosti mezi jednotlivými ekonomickými faktory. Míra nezaměstnanosti je například obecně považována za ukazatel odrážející základní stav ekonomiky: firmy mají v dobrých časech tendenci více nabírat. Zároveň ale míra nezaměstnanosti ovlivňuje, kolik peněz mají spotřebitelé k dispozici, což zpětně působí na poptávku a tím i na celkový stav ekonomiky.

Tento příklad ukazuje další komplikující prvek: zpětné vazby. Když firmy zaznamenají růst prodejů, motivuje je to k najímání dalších pracovníků. Ti pak mají více disponibilního příjmu, což zvyšuje spotřebu a dále podporuje prodeje.

Existují také vnější faktory, které mohou význam mnoha ekonomických ukazatelů zkreslovat. Například rostoucí ceny nemovitostí bývají obvykle vnímány jako pozitivní signál, ale ne v případě, že jsou uměle nafukovány vládní politikou.

Ironií je, že samotné ekonomické prognózy mohou ekonomiku ovlivňovat, protože lidé a firmy podle nich mění své chování.

A nejen stav ekonomiky je ovlivňován nesčetnými faktory – v neustálém pohybu jsou i samotné základy předpovídání. Zaprvé, globální ekonomika se neustále vyvíjí, takže i osvědčené teorie rychle zastarávají. Protože však nelze předem vědět, kdy přesně se tak stane, ekonomové se drží stávajících pravidel, dokud se neukáže, že neplatí.

Zadruhé, datové zdroje, s nimiž ekonomové pracují, aby porozuměli minulosti i současnosti, jsou velmi nespolehlivé a neustále se revidují. Například údaje americké vlády o posledním čtvrtletí roku 2008 původně ukazovaly pokles HDP jen o 3,8 procenta, ale pozdější revize odhalily propad téměř o 9 procent. Není divu, že přesné předpovědi jsou v takovém prostředí vzácné.