Sedmý milion

Nepředstavitelná genocida, během níž nacistické Německo pod vedením Hitlera a jeho spolupracovníků zavraždilo přibližně šest milionů Židů – dnes známá jako holocaust – probíhala v Evropě v letech 1933–1945. Otázka, která autora pohání, zní: Jak tragédie takového rozsahu formuje identitu „sedmého milionu“? Tedy celé židovské populace Izraele – včetně těch, kteří již žili v bývalé Palestině, a všech židovských přeživších, kteří se po válce do této oblasti přestěhovali.

Tyto kapitoly zkoumají vliv holocaustu na izraelský národ, jeho politiku, kulturu i identitu. Dozvíte se, jak se první Židé žijící v Palestině vyrovnávali s příchodem evropských uprchlíků a přeživších holocaustu a jak se mladý stát Izrael snažil vypořádat s hrůzami nedávné minulosti.

Také se dozvíte, co měli nacisté a sionisté společného, jak se jeden židovský přeživší holocaustu pokusil o pomstu a proč izraelské zpravodajské stanice jeden den v roce odmítají začínat vysílání pozdravem „Dobrý večer“.

Rok 1933 byl zlomovým bodem v dějinách: rokem, kdy se nacisté dostali k moci v Německu. Nástup nacistického státu rychle signalizoval sionistům – tedy židovské komunitě usilující o vytvoření židovského státu v Palestině –, že Židům v Německu hrozí vážné nebezpečí.

V té době se však zájmy nacistů a sionistů v jistém ohledu překrývaly. Nacisté chtěli, aby Židé Německo opustili, a sionisté chtěli, aby se usadili v Palestině. V důsledku toho byly mezi nacisty a sionistickou Židovskou agenturou v Palestině uzavřeny tzv. transferové dohody, známé také pod názvem Haavara.

Co se tehdy stalo? Ve 30. letech 20. století fungovala Židovská agentura jako de facto vláda budoucího židovského státu. Sionističtí představitelé cestovali do Berlína, aby vyjednávali o emigraci německých Židů a o převodu jejich majetku do Palestiny. Výsledkem těchto jednání byla transferová dohoda: každý Žid, který emigroval do Palestiny, si směl vzít 4 000 dolarů a zároveň poslat do Palestiny zboží v hodnotě 5 000 dolarů – což byla ve 30. letech značná suma. Z tohoto hlediska se dohoda jevila jako spravedlivá.

Příchod německých Židů do Palestiny však vyvolal velké pozdvižení. Němečtí imigranti byli traumatizováni nacistickým terorem i tím, že byli vytrženi ze své domoviny. Mnozí přišli proti své vůli – nikoli jako přesvědčení sionisté, ale jako uprchlíci. Tito lidé nesdíleli ideály sionistických osadníků, kteří usilovali o vytvoření nové hebrejské kultury a jazyka v Palestině.

A co Židé, kteří tam již žili? Ani ti nebyli z přílivu imigrantů nadšeni. Ve skutečnosti litovali příchodu chudých lidí a podnikatelů s rodinami, kteří přicházeli z Německa. Raději by uvítali jednotlivé muže a ženy, protože ti byli považováni za ideální pro budování nové země.

Citát / fakt: Eliahu Dobkin, člen Židovské agentury ve 30. letech, považoval německé Židy přicházející jako uprchlíci za „nežádoucí lidský materiál“.

Před druhou světovou válkou žilo v Evropě přibližně devět milionů Židů. Na jejím konci zůstaly jen asi tři miliony. Z těchto lidí přežilo jen několik tisíc díky sionistickému hnutí.

Když se objevily první zprávy o systematickém vyhlazování evropských Židů, Židé v Palestině jim nevěnovali tolik pozornosti, kolik by si zasloužily. V roce 1942 zveřejnil deník Ha’aretz článek o zvěrstvech páchaných na Židech v Charkově na Ukrajině, ale text vyšel na druhé straně novin pod úzkým jednosloupcovým titulkem. A co bylo hned nad ním? Článek o vítězství židovského fotbalového týmu v Damašku – zjevně zpráva považovaná za zajímavější.

Ke konci téhož roku, poté co jeden z představitelů Židovské agentury oznámil, že existuje rozsáhlý plán na vyhlazení všech evropských Židů, začaly noviny tomuto tématu věnovat mnohem více prostoru. Jen o několik měsíců později se však články o holocaustu opět posouvaly dál od titulní strany.

Palestinští Židé stále plně nechápali rozsah genocidy, která se v Evropě odehrávala. Proč si holocaust neuvědomovali v jeho skutečné podobě? Po nekonečné řadě pogromů se další příklad pronásledování a vraždění Židů v Evropě prostě nezdál být natolik výjimečný. Chtěli se soustředit na budoucnost a budování vlastního státu, místo aby se zabývali probíhajícím holocaustem.

Ačkoli byly vynaloženy prostředky na záchranu Židů – celkem šlo o několik milionů dolarů –, mnohem více peněz směřovalo na nákup půdy a zakládání osad v Palestině. Předpokládalo se, že možností, jak evropské Židy zachránit, je velmi málo.