Sedm hříchů paměti

Všichni jsme to zažili: spěcháte na důležitou schůzku a najednou si nemůžete vzpomenout, kam jste včera večer odložili klíče. Hlavou vám běží, kde by mohly být – přísahali byste, že jste je nechali přímo na kuchyňském stole! Jak je možné, že vám tak malá a jednoduchá vzpomínka vyklouzla z hlavy?

Tento typ zapomínání je prostě důsledkem toho, jak náš mozek funguje. Lidská mysl se vyvinula s touto „vadou“ – a není to jediná slabina naší paměťové schopnosti. Následující kapitoly ukazují sedm křehkostí naší paměti. Ačkoli tyto nedostatky vznikly v průběhu evoluce, můžeme je do značné míry kompenzovat správnými technikami a postupy.

V tomto shrnutí zjistíte, proč si s větší pravděpodobností zapamatujete, že je někdo pekař, než že se jmenuje Pekař; proč tradiční policejní rekognice mohou vést k justičním omylům; a jak falešné vzpomínky dokážou přimět nevinné lidi, aby se přiznali i k vraždě.

Stalo se vám někdy, že jste přišli na večírek a někdo vás nadšeně přivítal, zatímco vy jste neměli tušení, kdo to je – a teprve později jste zjistili, že jste se potkali před několika měsíci? Takové trapné chvíle se mohou stát každému a souvisejí s prvním ze sedmi „smrtelných“ hříchů lidské paměti: pomíjivostí.

Vzpomínky jsou pomíjivé – mnoho z nich se časem vytrácí, aniž si toho všimneme. Studie provedená skupinou výzkumníků v Kalifornii ukázala, jak nespolehlivé mohou naše vzpomínky v čase být. Proběhla po nechvalně proslulém osvobození O. J. Simpsona v jeho slavném vražedném procesu v roce 1995. Výzkumníci požádali skupinu studentů, aby podrobně popsali, jak se dozvěděli o výsledku procesu. O patnáct měsíců později dokázala jen polovina z nich přesně uvést, kde tehdy byli; po třech letech toto číslo kleslo na 30 procent.

Nejde o nijak překvapivý objev – skutečnost, že naše vzpomínky s časem ztrácejí přesnost, je známa už dlouho. Už v roce 1885 německý psycholog Hermann Ebbinghaus popsal křivku zapomínání, která ukazuje, jak vzpomínky postupně blednou. Ebbinghaus si zapamatoval seznam nesmyslných slabik a opakovaně se testoval. Po devíti hodinách zapomněl 60 procent z nich, na konci měsíce bylo 75 procent zcela vymazáno z jeho paměti.

Dobrá zpráva je, že existují techniky, jak pomíjivosti paměti čelit. Paměťové pomůcky lidé používají už od starověku. Staří Řekové vyvinuli mnemotechnické postupy, které spočívají v tom, že nové informace propojujeme s místy, čísly nebo výraznými obrazy. Díky tomu se nové pojmy pamatují mnohem snáz než izolované útržky informací.

V každodenním životě můžete sílu mnemotechnik využít tak, že nové informace spojíte s obrazy a představami, které pro vás už mají význam. Řekněme, že potkáte urostlého muže jménem Bruce. V duchu si ho – v duchu starořecké tradice – představte v nějaké výmluvné scéně, třeba jak vás v potyčce „zraňuje“ nebo poráží. Udělejte si ten obraz dostatečně živý a příště, až ho uvidíte, si bez potíží vybavíte: Bruce – ten, kdo „zraňuje“!

Možná byste čekali, že paměťový šampion, který si dokáže zapamatovat tisíce náhodných slov, nikdy nezapomene v obchodě koupit karton mléka. Není to tak – zapomnětlivost je úplně jiný typ selhání paměti.

Zapomnětlivost znamená, že nevěnujeme dostatečnou pozornost tomu, co právě děláme, takže přicházející informace jsou zakódovány jen částečně, nebo vůbec. Každodenní drobné frustrace, jako je zapomínání, kam jste položili klíče od auta, proto často neznamenají kognitivní úpadek – spíš jen to, že vaše mysl byla v tu chvíli úplně jinde.

Experiment psychologů Christophera Chabrise a Daniela Simonse ukazuje, jak soustředění na jednu věc může způsobit, že si vůbec nevšimneme něčeho jiného. Účastníci sledovali video, na němž si lidé přihrávají basketbalový míč, a měli spočítat počet přihrávek. V určitém okamžiku do záběru vejde člověk v gorilím kostýmu a začne si bušit do hrudi. Když se pak účastníků zeptali, zda si všimli něčeho neobvyklého, pouze polovina z nich si gorilu vůbec zaregistrovala.

Jindy na něco zapomeneme ne proto, že bychom si informaci neuložili, ale proto, že jsme si nevytvořili vhodný spouštěč, který by nám ji v pravý čas připomněl. Klíčem k tomu, abychom si na něco vzpomněli, je nastavit si takový signál, který je jednak s informací smysluplně spojený, jednak je v dané situaci dostupný.

Například kousek provázku uvázaný kolem prstu jako připomínka, že máte nakrmit kočku, vám moc nepomůže, pokud si nebudete pamatovat, co má ten provázek symbolizovat. Stejně tak je k ničemu napsat si podrobnou poznámku do diáře, pokud se k ní v rozhodující chvíli nedostanete.

Naopak umístit léky vedle zubního kartáčku je ukázkový příklad vhodného signálu: jde o jasný vizuální podnět přesně v okamžiku, kdy ho potřebujete – ráno nebo večer při čištění zubů.

Jak uvidíme v další části, existují však situace, kdy si na něco prostě nemůžete vzpomenout, ať už máte signálů, kolik chcete.