Sebesoucit

V dnešní době si poměrně často stěžujeme, jak jsou lidé sebestřední. Příliš mnoho z nás je zaměřených samo na sebe, sleduje jen vlastní prospěch a slouží pouze svým zájmům – alespoň tak o tom často mluvíme. Přitom se ale přehlíží jeden důležitý fakt: jakkoli můžeme být sebestřední, většina z nás je na sebe zároveň nesmírně přísná.

Zlobíme se na sebe, když uděláme chybu. Stavíme si nepřiměřeně vysoké nároky a pak se trestáme, když jich nedosáhneme. V běžném každodenním životě na sebe uplatňujeme neuvěřitelně tvrdou sebekritiku. Neustále si opakujeme, že nejsme dost dobří takoví, jací jsme. To v nás zanechává trvalý pocit nedostatečnosti.

Proč se k sobě chováme tímto způsobem? V čem je problém takového přístupu? A jak ho můžeme nahradit laskavějším, zdravějším a produktivnějším způsobem, jak se k sobě vztahovat?

Na konci této knihy budete znát odpovědi na všechny tyto otázky – a ještě na mnohé další. Při čtení se dozvíte, proč je sebekritika ve skutečnosti kontraproduktivní, proč je sebesoucit účinnější cestou k osobnímu rozvoji a proč v nás samotná představa, že bychom se měli utěšovat, vyvolává takový odpor a nepohodlí.

Máte osobní problém? Vraťte se v myšlenkách do dětství a obviňte z něj rodiče. V populární představě je to jeden z nejotřepanějších psychologických „vysvětlovacích modelů“. Je to samozřejmě zjednodušení – jak našich problémů, tak toho, co o nich psychologie skutečně říká. Když se ale zabýváme sebekritikou a pocity nedostatečnosti, je na tom přece jen kus pravdy.

Klíčová myšlenka zní: naše tendence být na sebe přehnaně kritičtí a cítit se nedostateční často pramení z dětství. Psychologický výzkum ukazuje, že jako dospělí býváme k sobě mnohem kritičtější, pokud nás rodiče v dětství často kritizovali.

Když se nad tím zamyslíte, dává to smysl. Vyrůstáme s tím, že se na rodiče spoléháme: provázejí nás životními výzvami, pomáhají nám chápat svět kolem nás a zajišťují, abychom se cítili v bezpečí a milovaní. Přirozeně proto důvěřujeme jejich úsudku a toužíme po jejich uznání.

Teď si tuto naši tendenci spojte s velmi kritickým rodičem – a máte zaděláno na problém. Představte si, že jste dítě a rodiče komentují a hodnotí téměř každý váš krok: od toho, jak jíte u večeře, až po to, jak se oblékáte do školy. A k tomu si přidejte sarkastické poznámky na vaši adresu. Říkají vám třeba „hlupáku“, když uděláte něco špatně – například přejdete ulici, aniž byste se podívali, jestli nejede auto.

Po nějaké době se tyto neustálé drobné výtky a posměšky nasčítají do obecnějšího odsudku vás jako osoby: „Nejsem v pořádku takový, jaký jsem. Musím být lepší. A pokud nebudu dokonalý, nejsem hoden lásky.“

Takové uvažování způsobí, že na vás rodičovská kritika v dětství dopadá obzvlášť těžce. Přirozeně se jí budete chtít co nejvíce vyhnout. A to vás může vést k tomu, že začnete kritiku rodičů předvídat. Abyste jí předešli, začnete se kritizovat sami dřív, než to stihnou oni. Tím si upravujete své chování tak, abyste se jejich nesouhlasu vyhnuli předem.

V tu chvíli už jste rodičovskou kritiku zinternalizovali. Jejich soudy a hlasy se staly součástí vašeho vnitřního komentáře. Když například upustíte sklenici vody, možná se v duchu označíte za „idiota“ a vynadáte si kvůli vlastní nešikovnosti.

Výsledek? Hluboce zakořeněný zvyk sebekritiky a pocit nedostatečnosti, který si snadno neseme až do dospělosti.

Takže za všechno může máma nebo táta? Tak jednoduché to není.

Zaprvé, nejsou to jen rodiče, kdo v nás může vypěstovat zvyk sebekritiky a pocitu nedostatečnosti. Může to být i sourozenec, strýc, trenér, učitel nebo kdokoli jiný, jehož kritická slova v nás v dětství zanechala stopu.

Zadruhé, nejde jen o konkrétní lidi, kteří formovali naše životy. Významnou roli hrají i širší společenské podmínky, v nichž žijeme.

Klíčové poselství zní: společenské tlaky nás nutí být na sebe přehnaně kritičtí a cítit se nedostateční.

V západním světě většina z nás žije v silně konkurenčních, individualistických společnostech, kde je každý postaven proti ostatním a tlačen k tomu, aby je překonával. V takovém prostředí si postupně začínáme spojovat dobrý pocit ze sebe sama s pocitem výjimečnosti. Podle převládajících kulturních představ to znamená být nadprůměrný – ideálně „jednička“.

Jenže není možné, aby byli všichni nadprůměrní, a na vrcholu můžeme stát jen tehdy, když jsou jiní pod námi. Začínáme proto ostatní vnímat jako soupeře a jsme posedlí tím, abychom je v „životní hře“ porazili.

Abychom měli přehled, zda „vyhráváme“ nebo „prohráváme“, neustále porovnáváme své úspěchy s úspěchy druhých. Zároveň bedlivě sledujeme, jak si vedeme ve srovnání s normami, které společnost oslavuje – například v oblasti materiálního úspěchu nebo fyzické atraktivity.

Náš pocit vlastní hodnoty se tak začne odvíjet od toho, jak dobře si vedeme – jak ve srovnání s ostatními, tak ve vztahu k těmto společenským měřítkům. Jenže nikdy nebudeme ve všem lepší než všichni ostatní a dokonalost nám bude vždy unikat.

Ať už se díváme na bohatého podnikatele v luxusním autě, nebo na neskutečně krásnou modelku na obálce časopisu, vždycky najdeme někoho, kdo je úspěšnější, atraktivnější, inteligentnější, talentovanější, lépe oblečený nebo zajímavější než my. A i v tom, v čem jsme dobří, se vždy můžeme ještě zlepšit – a vždy budeme dělat chyby. Jsme prostě lidé a prostor pro růst tu bude vždy.

Dokud tedy budeme svou hodnotu odvozovat od srovnávání s ostatními a od plnění společenských norem, budeme se sebou nevyhnutelně nespokojení. Vždy najdeme nějakou „mezeru“ mezi tím, jací jsme, a tím, jací bychom podle těchto měřítek měli být. A dokud se budeme soustředit na tuto mezeru, vždycky si na sobě najdeme něco, co můžeme kritizovat – na tom, kým jsme i co děláme.