Sami spolu

Nikdy nebylo snazší spojit se s jiným člověkem. Díky digitálním zařízením dnes žijeme plně propojené životy – jsme kdykoli k dispozici na chatu, e‑mailu nebo kvůli práci, ve dne v noci. Zároveň došlo k velkému posunu v robotice: roboti už nejen přebírají těžké či nebezpečné úkoly, ale také o nás pečují – a dokonce mají i své vlastní „požadavky“.

Tyto texty sledují dvě hlavní linie dnešní digitální kultury: jak technologie zlepšují naše každodenní zkušenosti a jak mění způsob, jakým se k sobě navzájem chováme – ne vždy k lepšímu. V následujících kapitolách se dozvíte, jak byl navržen robot připomínající tuleně, aby pečoval o seniory; proč mnoho dívek používá „zmenšovací“ software na profilové fotografie, aby vypadaly štíhlejší; a jak nás neustálá online dostupnost ve skutečnosti činí úzkostnějšími.

Přemýšleli jste někdy o tom, kdo se postará o vaše rodiče, až zestárnou? Vy? Vaši sourozenci? Někdo jiný? Mnoho lidí věří, že se nakonec našimi pečovateli stanou roboti. Na některých místech, jako je Japonsko, to může být dokonce nutnost.

Přibližně před 25 lety japonští demografové dospěli k závěru, že v budoucnu nebude v Japonsku dost mladých lidí, kteří by se postarali o stárnoucí populaci. Začal se proto vyvíjet robot jménem Wandakun, který by mohl pomáhat. Wandakun je huňatý „koalí“ tvor, který při dotyku vrní, zpívá a pronáší několik frází. Může sloužit jako společník pro starší lidi. Jeden čtyřiasedmdesátiletý muž o Wandakunovi řekl: „Po letech osamělosti jsem se znovu zamiloval… Přísahal jsem, že se o tohle malé stvoření postarám a budu ho chránit.“

Pro mnoho lidí roboti změnili samotnou představu o „péči“. Dříve jsme si pod ní představovali starat se o někoho, být mu nablízku. Dnes však „péče“ často znamená spíše postarat se o někoho – a to je něco, co může zvládnout i robot.

V roce 2005 se na Mezinárodním sympoziu o kontemplativních studiích diskutovalo o možném využití pečovatelských robotů. Když přišla řeč na stroj, který lidem stříhá nehty na nohou, jeden z účastníků poznamenal: „To je pečující počítač. Nebo takový, který si s vámi povídá, když jste osamělí. Je to totéž.“ Někteří lidé tedy nevidí zásadní rozdíl mezi skutečnou osobou a robotem, který vykonává pečovatelské úkoly. Oba „pečují“, a to jim připadá dostačující.

Miriam, dvaasedmdesátiletá žena žijící v domově pro seniory, si velmi oblíbila robota podobného tuleňovi jménem Paro. Povídá si s ním a svěřuje mu svá tajemství. Ve skutečnosti o ní Paro nic neví a ani o ni doopravdy pečovat nemůže, ale ošetřovatelský personál ani vědci, kteří Paro vytvořili, to nepovažují za problém.

Nejen senioři a jejich pečovatelé začali používat roboty jako společníky. Přijímá je i širší veřejnost. Proč? Jeden z důvodů je, že když po nás roboti začnou sami něco chtít – například péči –, začínáme zapomínat, že jsou to jen stroje.

Tento jev dobře ilustruje Tamagotchi, velmi populární digitální hračka z 90. let. Tamagotchi byla poměrně jednoduchá zařízení s malými obrazovkami, na nichž se zobrazovalo zvířátko s několika základními potřebami, jako je jídlo a spánek. Vyžadovala „neustálou péči“. Děti je krmily, koupaly a silně si k nim přilnuly. Mnoho dětí věřilo, že jejich city k Tamagotchi jsou opětované. Jedna devítiletá dívka o svém „zemřelém“ Tamagotchi řekla: „Byla milovaná; a ona milovala taky.“

Jak roboti stále více připomínají živé bytosti, mění se i naše etické vnímání toho, jak se k nim chovat. Jeden výzkumník vytvořil test, aby zjistil, jak „skutečný“ musí být neživý objekt, než se lidé začnou cítit nepříjemně, když mu ubližují. Účastníci studie měli držet tři „stvoření“ vzhůru nohama: panenku Barbie, Furbíka (Furbíci jsou roboti podobní ptákům, kteří při držení vzhůru nohama říkají „bojím se“) a živého hlodavce.

Účastníci se hlodavce báli a nechtěli ho obracet vzhůru nohama, zatímco s panenkou Barbie zacházeli bez rozpaků i hrubě – například ji tahali za vlasy. Furbík však představoval zajímavý mezistupeň: když Furbík „vyjadřoval“ nepohodlí, většina účastníků se po třiceti sekundách cítila provinile a vrátila ho do normální polohy. Jakmile tedy roboti působí nebo se chovají dostatečně „reálně“, mnozí z nás mohou zažívat etické dilema, když jsou požádáni, aby jim „ublížili“.