Rozumný nový svět

Stresy moderního světa nikdy nekončí. Trávíme stále více času v práci a samotná práce je čím dál náročnější. Není tedy divu, že přibývá onemocnění spojených se stresem. Přestože tolik lidí trpí duševními potížemi, často o nich mlčí. Nemoci jako deprese jsou stále z velké části přehlížené, nepochopené a dokonce stigmatizované, takže ti, kdo trpí, mají stále větší potíže vyrovnat se s nimi sami.

Následující kapitoly vysvětlují, jak stres funguje z pohledu vědy a jak ovlivňuje nejen naši mysl, ale i naše tělo. Ačkoli se s následky stresu v určité chvíli potkáme všichni, existují způsoby, jak s ním zacházet lépe a vytvořit si pozitivnější prostor pro šťastnější život.

Dozvíte se mimo jiné, proč může být pracovní termín potenciálně nebezpečnější než setkání s tygrem, jak se snažíme přestat příliš pracovat tím, že pracujeme ještě víc, a jak můžete „přeprogramovat“ svůj mozek a zachytit stres dříve, než se naplno rozjede.

Kdy naposledy jste se cítili nejistě nebo závistivě? Pravděpodobně ne tak dávno. Všichni občas podléháme negativním myšlenkám, které mají různé příčiny. Ten vnitřní hlas, který vám říká, že jste něco udělali špatně, se začal formovat už v dětství.

Když jsme malí, rodiče a učitelé nám říkají, co máme a nemáme dělat. V období dospívání je to důležité, ale tento návod se často promění v hlas, který nás v dospělosti spíše znejisťuje a znešťastňuje. Tento kritický hlas nemá rád změny a nechce se pouštět do nových, nepředvídatelných situací.

Představte si, že jste na večírku. Možná budete mluvit jen s lidmi, které už znáte, protože váš vnitřní hlas vám našeptává, že když oslovíte někoho cizího, nemusí vás mít rád. A tady je problém: pokud nejste se svým životem spokojeni, právě tento vnitřní hlas vám může bránit podniknout kroky k jeho změně.

Když jsme nešťastní, často je to proto, že po něčem neustále toužíme, ale nikdy nejsme spokojeni, ani když toho dosáhneme. Můžeme prožít krátký záblesk štěstí, ale ten rychle vyprchá. Někteří lidé se s tímto trvalým pocitem nespokojenosti vyrovnávají tak, že se zaměstnávají nezdravými návyky, jen aby nemuseli přemýšlet o tom, co ve skutečnosti od života chtějí.

Možná si přejete stát se vedoucím týmu ve firmě. Když povýšení získáte, budete zpočátku šťastní z nového postavení a vyššího příjmu. Časem se ale můžete cítit přetížení větší zodpovědností a objemem práce. A tak se možná budete snažit udržet v chodu tím, že se do nové práce vrhnete ještě víc – i když vás vlastně nenaplňuje. Postupně se vyčerpáte a nakonec se budete cítit ještě nešťastnější.

Evoluce nám umožnila přizpůsobit se nejrůznějším situacím. Věděli jste ale, že základní emoce, jako je žárlivost, jsou dnes v podstatě stejné jako před miliony let? Naše emoční výbava je v mnohém zastaralá a hněv je toho nejvýraznějším příkladem.

V dávných dobách nám hněv pomáhal bránit se nebo získat to, co bylo nutné k přežití. Mohl například dodat sílu člověku, který se utkal se sokem o jídlo nebo partnera. Takové situace byly relativně krátkodobé a daly se „vyřešit“ bojem, takže vztek po vybití rychle odezněl.

Dnes je to jiné. Věci, které nás rozčilují, souvisejí většinou s dlouhodobým stresem – spouštěči, které trvají týdny, měsíce či roky. Navíc jsme se naučili bojovat spíše slovy než pěstmi.

Představte si, že váš asistent zapomněl, že vám před čtyřmi dny volal důležitý klient. Můžete být rozčilení, ale pravděpodobně mu jen řeknete, že jste naštvaní – což ještě neznamená, že se váš hněv skutečně uvolní. V dnešní době v sobě často nosíme spoustu potlačeného hněvu, ale nemáme bezpečný způsob, jak ho vybít.

Podobně i závist je základní, primární emoce, která nás může dohnat k šílenství. U našich předků podněcovala snahu dosáhnout vyššího postavení v klanu či jiné sociální hierarchii. Vyšší status mohl znamenat více jídla a lepší přístup ke zdrojům, proto se lidé snažili vyšplhat co nejvýš po společenském žebříčku.

Dnes nás závist nenutí stát se náčelníkem klanu, ale tlačí nás k tomu, abychom byli „lepší“ než naši vrstevníci. Souvisí to i s naší neustálou touhou mít víc a být někým výjimečným. Jenže nemůžeme být všichni celebritami nebo generálními řediteli. Toužíme po věcech, kterých velká část z nás nikdy nedosáhne.

Naše primitivní emoce nás tak často vedou k neštěstí. Přijetí toho, že jsou přirozené a že je máme všichni, je prvním krokem k tomu, abychom se je naučili zvládat zdravějším způsobem.