Rozšířený fenotyp

Bezpochyby znáte darwinismus a pojem „přežití nejsilnějších“. Když ale přemýšlíte o tom, kdo vlastně přežívá, je velmi pravděpodobné, že máte na mysli především lidi nebo zvířata. Ukazuje se však, že na Darwinovy teorie se lze dívat více způsoby – a pokud sledujeme jen to, co se děje s velkými organismy, jako jsou opice a lidé, přehlížíme hlavního hráče v boji o přežití: geny.

Na buněčné úrovni vidíme, že právě geny jsou tím, co se v evoluci „snaží“ přežít. Jsou to ony, kdo se prostřednictvím vašich vlastností – barvy vlasů, rysů obličeje či osobnosti – snaží zajistit, aby byly zkopírovány do dalších generací. Jak vysvětluje autor Richard Dawkins, měli bychom se opravdu podívat do mikroskopu a všímat si, jak soutěživé geny jsou, protože právě zde probíhá veškerá adaptace, mutace a replikace.

V tomto shrnutí zjistíte mimo jiné, proč neexistuje žádný „gen pro modré oči“, jak je úhoř víc než jen strašidelná ryba – je také skvělým příkladem evoluce – a co nás o evoluci může naučit ulita šneka.

Od chvíle, kdy byla v polovině devatenáctého století publikována Darwinova teorie evoluce, bývají jeho myšlenky často shrnovány populárním heslem „přežití nejsilnějších“. Když si představujeme, jak tento boj o přežití probíhá, zaujímáme velmi specifickou biologickou perspektivu zaměřenou na to, která těla – která zvířata či rostliny – spolu soupeří.

Když přemýšlíme o životě, máme na mysli velké organismy, o nichž Darwin psal: ptáky, orchideje nebo lidi. Představujeme si tyto rostliny a zvířata jako sobecké bytosti, které bojují o svou existenci. I když připouštíme existenci větších jednotek, jako jsou společnosti, populace a ekosystémy, i menších jednotek, jako jsou buňky a geny, při řeči o biologické evoluci téměř vždy mluvíme o „sobeckých organismech“.

Většina evolučních biologů se proto soustředí na studium jednotlivého těla – v jejich pojetí soutěží a vyvíjejí se organismy, nikoli populace nebo geny. Zajímavé věci se však začnou dít, když posuneme svůj pohled od jednotlivých těl ke genům a začneme uvažovat o „sobeckých genech“ místo o „sobeckých organismech“.

Tento posun perspektivy je podobný tomu, jako když si přepínáte vnímání Neckerovy kostky – typického obrázku prostorové kostky, který jste si pravděpodobně mnohokrát kreslili na papír. Jde o dva čtverce, jeden mírně nad druhým, spojené čtyřmi diagonálními čarami v rozích. Když se na Neckerovu kostku díváte, můžete ji vidět dvěma různými způsoby: buď jako by byl vpředu spodní čtverec, nebo naopak horní. Neexistuje ale jediný „správný“ způsob, jak ji vnímat – obě perspektivy jsou stejně platné a přesné.

Totéž platí pro naši biologickou perspektivu na to, co v přírodním výběru „bojuje o přežití“: jak pohled zaměřený na organismy, tak pohled zaměřený na geny jsou legitimní. Když tedy přejdeme k genetickému pohledu, nevolíme jedinou správnou perspektivu, ale otevíráme si cestu k novým otázkám, které jdou za rámec prostého: „Proč jsou určité geny užitečné pro organismus?“ Můžeme se ptát například: „Proč se určité geny často vyskytují společně v týchž organismech?“

V následujících kapitolách se těmito otázkami – a mnoha dalšími – budeme zabývat podrobněji.

Lidé mají rádi dobré mýty. Ať už jde o legendy o yettim, bigfootovi, nebo o historky, že Elvis Presley je stále naživu a pracuje na čerpací stanici, podobné příběhy se drží při životě a předávají se z generace na generaci.

Ani biologie není imunní vůči mýtům. Jeden z nich bychom mohli nazvat „genovým mýtem“. Jde o mylnou představu, že mít určité geny znamená být odsouzen k určitému osudu. Představte si například dítě, které má problém vůbec projít z algebry. Rodiče by mohli uvažovat, že mu pomůže doučovatel. Kdyby se ale dozvěděli, že jejich dítě má „špatný gen na matematiku“, mohli by to vzdát se slovy: „S tím nic nenaděláme, vědě se nedá odporovat!“

Ve skutečnosti sice určité geny mohou naznačovat, že má člověk k něčemu větší či menší vlohy, ale neznamená to, že je cokoliv předem dané. Část problému spočívá v tom, že lidé často špatně chápou biologickou terminologii. Když biolog řekne: „octomilka má gen pro červené oči“, ve skutečnosti tím míní, že moucha s tímto genem má vyšší pravděpodobnost mít červené oči.

Konečný vliv daného genu však určuje množství dalších genů, které jsou v organismu přítomny – tzv. genetické prostředí. Pokud tedy vložíte „gen pro červené oči“ z octomilky do genetického prostředí slona, neznamená to, že slon bude mít zaručeně červené oči – stejně jako student se „špatným genem na matematiku“ nemá předem jisté, že z algebry propadne.

Dalším důležitým faktorem je přirozené či sociální prostředí organismu. I kdyby dítě skutečně mělo geneticky podmíněný handicap v matematice, může ho do značné míry kompenzovat mimořádně dobrý učitel nebo doučovatel.

Výrazy jako „genetický kód“ nebo „geneticky naprogramovaný“ mohou také vzbuzovat dojem, že naše geny jsou stejně deterministické jako počítačový software. I to je ale spíše zjednodušující odborný žargon, který se často mylně vykládá.

Naše geny nás samozřejmě mnoha způsoby ovlivňují a některé z nich se mohou podílet i na naší schopnosti zvládat matematiku. Nemohou však samy o sobě určit náš osud. Uvažujte třeba o knihách a filmech, které konzumujeme: mohou ovlivnit naše rozhodování a chování, ale stejně jako geny náš život předem nenařizují.